Schovej se a najdi [Jimin]

19. kapitola

Raději jsem nechtěl ani vědět, jak se právě teď tvářím. Asi jsem se musel culit jako pitomec, ale moje rty mě neposlouchaly. Koutky pořád sprostě vyjížděly směrem nahoru, ignorujíc můj příkaz zůstat rovně. Nešlo to.

A nebyl jsem sám.

Naproti mně totiž seděla modrooká osoba, která měla zcela stejný problém. Jediná chvíle, kdy to na ní nešlo poznat bylo, když si strčila do úst vidličku s těstovinami, které jsme měli dnes na večeři.

Já ale jejich chuť nevnímal. Pořád jsem se snažil ovládat svá ústa, a pak taky byla moje hlava zaměstnaná vlastními představami. Konkrétně mě a Lucie pod jabloní v dešti. Chtěl jsem to z ní vyhnat a užít si jistě báječnou chuť těstovin, ale bylo to bez šance.

Kord, když objekt mých představ sedí přímo přede mnou.

Já z toho byl totálně v háji. Bez mučení to přiznávám. Netuším, co by se mezi námi pod tou jabloní stalo, kdybychom měli více času. Přišel jsem si ale v tu chvíli jako urvaný ze řetězu a neměl jsem absolutně žádnou kontrolou nad tím, co jsem dělal. Nevzpomínám si ani, že by na mě někdy v životě síla okamžiku tak zapůsobila. Asi to fakt bylo poprvé, protože si nedovedu vysvětlit, co přesně mě žduchlo dopředu a přinutilo mě to udělat.

Jak jsem ji líbal. A ona mě... jak voněla, a jak chutnala. Vůni bych přirovnal ke květinám, a tak nějak tuším, že na tomto základu bude založený i její parfém. No chuť nelze přirovnat k ničemu, co na světě existuje. Byla jedinečná, směsice všeho sladkého, co dávalo dohromady snad to nejlepší, co jsem kdy zkusil. Žádné ovoce, jak to píšou v knihách... žádné jahody, vanilka nebo cokoli podobného. Ne, nevím, co to je, ale bylo to neuvěřitelné a já to chci zas.

Když jsem ji zkusil, nebylo cesty zpět. Polapilo mě to celého naráz a bylo to skvělé. Nemusel jsem přemýšlet, instinkt to vyřešil sám.

Když jsem ji tisknul k sobě a její krásně tvarované tělo kopírovalo moje, to už jsem si opravdu myslel, že všechny buňky ve mně explodují a já to nepřežiju. Já přísahám... ještě o chvíli déle a snad ji tam pomiluji na místě zcela bez zábran. Byla by mi jedno, že jsme venku, že by to bylo na mokré trávě, a že všude kolem nás řádila pěkná bouřka.

Jenže přijel zpátky její táta, který si zapomněl doklady a zjistil to až kus za Bílou. Ani bych si nevšiml, že přijel, kdyby od vjezdu nezačal hlasitě troubit, protože neměl klíče. A my při běhu z domu, abychom přikryli to slavné seno, hlavní dveře zabouchli. Zpětně můžeme být všichni rádi, že i v tom shonu Lucku napadlo vzít klíč.

Nicméně, to nás vyrušilo v činnosti a naneštěstí jsme neměli šanci si spolu o tom promluvit až do samotného večera, protože on už zůstal doma a seděl s námi celou tu dobu u televize.

I když... fakt bych byl schopný si promluvit? Nevím, jestli bych se na ni rovnou nevrhl v návalu všech svých splašených hormonů, které se nechtěly uklidnit ještě teď u večeře.

„Co jste dneska nějak zamlklí?" komentoval to.

Rychle jsem si do pusy strčil další těstoviny, jen abych nemusel nic říkat. Vůbec mě totiž nic nenapadalo.

„Jsem docela grogy," odvětila Lucka klidně a světe div se, dokázala nasadit zcela znuděný a unavený výraz.

„Tak si běž brzy lehnout. A díky za to seno," usmál se Ed nejprve na ni, a pak i na mě.

Nadšeně jsem mu to opětoval ihned, jakmile jsem spolkl sousto. Teď jsem se konečně mohl usmívat, aniž by to bylo divné. Potřeboval jsem to napětí trochu uvolnit.

„Zítra bychom to mohli už schovat, je suché dost," dodal, odsouvaje prázdný talíř.

„Jo, já to udělám a Jimin mi může pomoct," napodobila ho Lucka.

Když jsem k ní zdvihl svůj pohled, setkal jsem se s tím jejím. Rozhodně mi neuniklo, jak jí znovu zacukaly koutky a u toho ještě mrkla pravým okem.

Jo, s tebou já budu dělat cokoli. I hnůj bych kydal...

Při představě sebe a hnoje jsem se uchechtnul a přilákal tak nechtěně pohled i Eda.

„Co je? Nemusíš to dělat, jestli nechceš, však víš," zatvářil se nechápavě.

„Ne, o to nejde. Rád Lucce pomůžu. Jen jsem si na něco vtipného vzpomněl," hned jsem vysvětlil.

Nechci mu dávat najevo ani v nejmenším, že mám s prací problém. Rád s něčím pomůžu, když tady s nimi bydlím už takovou dobu. Měsíc naráz utekl jak nic a byla tu polovina srpna. Popravdě jsem v tom všem i zapomněl na to, že by se mi měli ozvat z policie ohledně toho, kdy bude soud.

„Fajn, domluveno," věnoval mi svůj milý úsměv, a pak se postavil.

Všichni jsme po sobě uklidili a on pak odešel znovu do obýváku, kde běžel údajně jeho oblíbený pořad. Přizval mě, ať se dívám taky, ale slušně jsem odmítl, protože bych z toho stejně nic neměl a češtiny v televizi bylo pro dnešek docela dost.

Zůstal jsem s Lucií v kuchyni a pomohl jí s nádobím. Ona ho umývala, zatímco já jí to bral rovnou z rukou a utíral. Nebylo toho však moc a uklizeno bylo raz dva.

„Je to," utřela si ruce do utěrky.

Jenom jsem se usmál a počkal, až se otočí směrem ke mně.

Když to konečně udělala, opět jsme se na sebe zadívali a já si oddychl, že se konečně můžu culit, jak chci. Už mě pomalu začínal bolet obličej.

„Proč se tak koukáš," taky se usmívala, nespouštějíc ze mě ten svůj modrý pohled.

Nepřestane mě fascinovat ani po tak dlouhé době, co jsem tady. Prostě ne. Neznám tolik cizinců, a když už nějaké jo, s nikým jsem neudržoval oční kontakt tak dlouho. A tak zblízka.

Modré oči jsou neuvěřitelné. Když je naštvaná, vypadají tak studeně. Zchladnou a div nemrazí všechno okolo. Teď jsou sice chladné taky, ale takovým jiným způsobem. Jako to moře, do kterého v parných vedrech chcete skočit. Víte sice, že je studené, ale právě to je ten důvod, proč do něj chcete jít. Chcete se svlažit. Víte, že to bude příjemné a bude se vám to líbit.

„Nevím," pokrčil jsem bezradně rameny, a aniž bych to ovládal, lehce jsem zahákl svůj ukazováček za lem bílého trička, co měla dnes na sobě.

Hodně jemně jsem ho táhnul, až dokud nepostoupila blíže ke mně.

„Asi proto, že se mi líbíš," šeptl jsem u jejího obličeje.

„Chm..." našpulila rty a v tu samou chvíli objala můj krk svýma rukama.

Moje záda se více natlačila na kuchyňskou linku, když o mě opřela taky své tělo.

„Něco ti prozradím," šeptla na zpět a já polknul.

Z té blízkosti se mi motala hlava a měl jsem problém držet si ty poslední střípky racionálního uvažování, které mi ještě zbyly.

„Taky se mi líbíš," otřela se mazlivě o můj nos a už, už jsem čekal, že se konečně políbíme, když se naráz ozvalo zavýsknutí z vedlejšího pokoje.

Oba nás to polekalo a já div neposkočil na místě.

„Třeba změnit destinaci," byla první, kdo se vzpamatoval a za ruku mě začala táhnout po schodech nahoru.

Neprotestoval jsem ani v nejmenším a jakmile jsme se objevili v jejím pokoji, zabouchnul jsem dveře a hned ji opřel o ně.

Přesně, jak jsem čekal. Žádné mluvení nebude. Teď není žádná šance na to, abych něco řešil. Teď jsem chtěl dělat tohle.

A tak jsem to dělal.

***

Povím vám, že přestože Jimin nikdy nebyl můj bias, tak v této fan fikci ho naprosto zbožňuji. On a Lucka jsou dle mého názoru perfektní a šíleně dobře se mi o nich píše.

Snad se vám to teda líbí alespoň z poloviny tak, jako mně :D.

Andy