Schovej se a najdi [Jimin]

Bonus 2.

Stál jsem před hlavní bránou univerzity a co chvíli se koukal na hodinky. Bylo tu poměrně mrtvo, ale není divu, když už bylo dvanáct v noci. Studenti budou mít brzy večerku, jestli teda ještě nemají a o půlnoci se v městě také zavírá metro. Doprava je o dost složitější pro člověka, co to tu moc nezná, a nechce utrácet třeba za taxíka.

Já si tenhle čas vybral schválně, protože právě díky tomu, jak málo lidí jsem měl šanci potkat, jsem se nemusel nějak složitě maskovat. Dal jsem si jen roušku a tuším, že i tu si nechám dočasně. Až dorazíme na místo, kam jsem měl v plánu jít, tak ji stejně sundám. Nechtěl jsem se schovávat na svém vlastním rande.

Cuknul jsem sebou, když mi naráz někdo zakryl oči.

„Kdo je to?" uslyšel jsem u svého ucha.

„Počkej, nechej mě chvíli přemýšlet," započal jsem hraně, no dočkal se pouze jemného bouchnutí do ramene a smíchu osoby, co vzápětí sundala své ruce.

Uchichtl jsem se taky a otočil své tělo směrem k jejímu. Ani na chvíli jsem neváhal a obmotal kolem ní své páže, tisknoucí ji na sebe. Jak mi jen chyběla... Měli jsme teď docela dost práce a ona, přestože je výměnný student, který toho nemá tolik, co místní, musela taky občas do školy. Dost často jsem si ji vodil k nám a někdy i přespala, no chyběl mi nějaký čas, kdy jsem s ní mohl být sám. Nechtěl jsem Hobiho pořád vyhazovat z pokoje. Někdy sice odešel sám, ale je to jeho místo stejně jako moje a není to ode mě fér. Z kraje jara byla fakt hrozná kosa na to, abychom se mohli scházet někde venku a na veřejných místech jako je restaurace, kavárny či jiné byla velká pravděpodobnost, že mě někdo odhalí. I kvůli tomu jsme se neviděli až tak často, jak bych si přál.

No teď, když už to i tak pozdě v noci bylo pouze na lehkou bundu, jsem si to hodlal patřičně vychutnat.

„Jasně, že jsem věděl, že jsi to ty," zašeptal jsem škádlivě a dal jí několik spadlých vlasů za ucho.

„Jen aby," píchla mě do tváře, a pak jsme se přivítali krátkým obětím.

„Kam jdeme?" začala se ihned vyptávat, když jsem ji vzal za ruku a vedl k taxíku, kterým jsem tu přijel.

Nejspíš se mi tam už načítala pěkná pálka, no tak nějak jsem počítal s tím, že když tady Lucie je, budu utrácet svoje kapesné o něco víc. Chci jí dopřát. A pak i sobě, takže vlastně nám oběma. Navíc mi dělalo hrozně dobře, co všechno jí můžu koupit. U mého posledního vztahu jsem neuvěřitelně šetřil jen na to, abychom mohli jít na blbou večeři do levné restaurace. Jako trainee, a pak z kraje mé kariéry těch peněz moc nebylo.

Teď jsem si to hodlal vynahradit, a přestože ona mě nikdy o nic nežádá, kupuju a platím sám. Jsem rád, když ji můžu něčím potěšit.

„Už jsi byla na cherry blossom festivalu?" zeptal jsem se a otevřel jí dveře taxíku.

Počkala, než jsem nadiktoval řidiči adresu, kam chci jet, a pak odpověděla: „Ne, ale v kampusu je těch kvetoucích stromů docela dost, neměla jsem potřebu to jít sledovat ještě někde. A spolubydlící říkala, že je to hrozně přelidněné. Na selfie se stromem si musela vystát frontu," zasmála se.

„Přes den je to trochu masakr, ale právě proto spolu jdeme ven tak v noci. Nevadí ti to?"

„Ne, ale asi mě budeš muset nechat do rána u sebe, protože do pěti jsou koleje zavřené," protočila očima.

Jak mi líčila celý ten systém, přišlo mi to úsměvné. Očividně není úplně spokojená s tím, jak jsou tu některé věci udělané, ale já ji naneštěstí nemohl dát nijak zapravdu. Byl jsem na to zkrátka zvyklý. Část střední jsem už strávil ve společnosti, ale barvitě si vzpomínám na ty začátky. Žádné náušnice, barvení vlasů nebo make-up. Pro kluka je to možná okay, teď se maluji, barvím vlasy a mám make-up jen kvůli byznysu, no co to tehdy muselo být pro holky? Ty určitě mají daleko větší potřebu se trochu přikrášlovat. Vysoká je už oproti tomu sranda. Člověk se musí hlásit na kolejích, ale jinak si dělá, co chce.