Schovej se a najdi [Jimin]

15. kapitola

„Co si dát pár piv tady? Nechci tam utratit majlant," otevřela ledničku, ze které vykukovaly plechovky piva.

Měl jsem v plánu ji sice na pár kol pozvat, ale rozumím že ani tak nechce moc utrácet. Proto jsem přikývnul a nechal si naservírovat plechovku, na které byl namalovaný kozel. Bylo to dobré pivo. Řekl bych, že o dost lepší než to, co máme u nás. Není divu, že zásoby v lednici pěkně prořídly ještě před tím, než jsme se vydali ven.

Na ulici Stodolní to docela žilo, přestože byl klasický den v týdnu. Nebylo to sice tak rušné, jako to, na co bývám zvyklý, ale možná je to i fajn, protože se mi nechtělo nikde s nikým tlačit.

„Tak... vítej," uchichtla se a já neprotestoval, když se mi zahákla za ruku.

Kočičí hlavy, po kterých jsme šli, vypadaly na zabití... no a pak ty její boty. Ne, vůbec to holkám nezávidím, alespoň v něčem to mají kluci jednodušší.

„Jsou tu nějaké kluby, ale hlavně teda hospody, a pak i strip cluby, kdybys měl zájem," ukazovala z jedné strany na druhou.

„A tam bys semnou šla, jo?" popíchl jsem ji, velmi dobře naladěný.

„To bys musel asi zvládnout sám, kdybys chtěl. Polonahé holky mě moc neberou," zasmála se a vedla mě do podniku s názvem Sherlock Holmes.

„Čekej, to je..." ani mě to nenechala doříct a vehementně pokývala hlavou.

„Je to podle toho anglického detektiva. Mají tam ale dobré pití, tak jdeme?"

To až budu říkat doma, že jsem pařil v Sherlocku Holmesovi. To je všechny asi pěkně pobavím.

Vevnitř se mi to moc líbilo. Bylo tam přítmí, hrála tam hudba, ale ne moc nahlas. Lidi stáli, seděli a bavili se. Bar nebyl příliš plný, takže jsme zasedli rovnou k němu a objednali si nějakou jejich specialitu. Bylo mi jedno, jestli mě zítra bude trápit kocovina. Rozhodl jsem se si dnešní večer fakt užít. Ne, že bych to bez alkoholu neuměl, ale zkrátka jsem měl chuť popít a zahnat všechny strasti a starosti, které mě v poslední době trápí.

Magistr mi ale jako pití velmi zachutnal. Promíchali jsme to sice pár koktejly, na které jsem ji pozval já, protože byly údajně dost drahé, ale jinak jsme jeli na tom stejném. I tak jsem cítil, jak mi to lezlo do hlavy. A do těla. No zkrátka úplně všude. Mé pohyby byly vláčné a jazyk měl co dělat, aby šel tam, kam měl a z mé pusy vylezlo něco identifikovatelného.

Mám solidní mlhu ze chvíle, kdy jsme se přesunovali do dance clubu. Hlasitá hudba zcela polapila mé smysly. Neviděl jsem nic jen svíjející se těla a cítil, jak se svíjím já sám.

Tancoval jsem po takové době zcela bez předpisů. Nikdo mě nekomandoval, mohl jsem si dělat absolutně, co jsem chtěl a co víc... nikoho kolem to vůbec nezajímalo. Pořád to bylo samé duc duc duc, a tak jsem skákal s Lucií po boku, jako by nemělo být zítřka.

Začal jsem se hodně rychle potit, protože vzduch tu byl naprosto vydýchaný a ten kouř... Nepřidávala tomu ani těla, která se tiskla k sobě a už jen z nich sálalo neuvěřitelné horko.

Muselo být poměrně pozdě, protože lidé začali odcházet a za chvíli to zabalil i DJ. Zklamaně jsme se na sebe s Lucií podívali a ona nechápajíc pokrčila rameny. Začal tam hrát slaďák, který většinu lidí vyhnal z parketu. Já však nikam nepospíchal.

V návalu veškerého alkoholu jsem Lucku popadl do náruče s rozhodnutím, že si zatančíme. Vždyť... tancoval jsem já vůbec někdy na nějaký ploužák? Jak se snažím vzpomínat, tak nic nenacházím.