Schovej se a najdi [Jimin]

29. kapitola

Rozhlížel jsem se po velké místnosti, která měla starobylý nádech. Seděl jsem v poklidu na polstrované lavici, po mé pravé straně seděl detektiv, po mé levé právní zástupce. Cítil jsem se trochu nesví z představy, kolik lidí vlastně ještě sedí v lavicích za mnou, ale někde uvnitř jsem cítil, že je to správné. Zvládnu se postavit, složit přísahu a odsvědčit to, kvůli čemu jsem tu přišel.

Všechny ty věci se semlely až moc rychle. V jednu chvíli jsem si myslel, že umřu, že je tohle můj naprostý konec. Choulili jsme se s Luckou v jámě, která se nám měla stát osudnou.

Ale nestala se.

Ukázalo se totiž, že celou tu dobu, co jsem pobýval na statku, mě z dálky pozorovala jedna hlídka. Netušil jsem, že jsem až tak důležitý svědek, ale detektiv mi vysvětlil, za jak závažné činy ty muže stíhají. Proto se jim také vyplatilo mi dát hlídaček.

A možná... můžu být za to vlastně vděčný, protože pouze díky nim přijela policie do staré fabriky včas a já i Lucka jsme teď na živu.

Když jsem se teď dostal k ní, tak opravdu utrpěla otřes mozku a museli ji hospitalizovat v Ostravě v nemocnici. Cítil jsem se hrozně. Nejen proto, že je takto zraněná a kvůli mně, ale pak jsem ani neměl šanci se s ní pořádně rozloučit.

Všechen ten plán s vínem a večeří zůstal v dodávce únosců, kde jsme nechali igelitové tašky. A to včetně těch slavných piv a suvenýrů, které jsem měl nakoupené domů. Popravdě... ty věci mě ani tak nemrzí, jsem jen rád, že jsme oba dva živí.

Nicméně, museli jsme se rozdělit bez rozloučení. Já okamžitě, jakmile mě vyšetřili a nechali mě převléknout se do čistého oblečení, odletěl do Londýna. Muži, kteří nás unesli sice byli zajati, ale soud neprobíhal pouze s nimi, nýbrž s jejich dalšími komplici, kteří ještě pořád běhali na svobodě. Proto jsem celou další noc strávil v obležení policejní eskorty... haha, ne, přeháním. Hlídali mě jen dva policisté, no přišel jsem si hrozně důležitě. A především v bezpečí, což je asi to nejdůležitější.

Následující den se konal soud. Na něm se právě teď nacházím, celý nervózní, ale na sto procent připravený poslat ty zloduchy za mříže nejlíp na doživotí.

„Mluvte pravdu a bude to v pořádku," šeptl ke mně detektiv.

Už se blížil čas, kdy mě právní zástupce předvolá k výslechu.

Srdce mi bušilo o dost silněji, když zaznělo mé jméno a já se postavil. Přešel jsem k židli, na které jsem měl během slyšení sedět a jakmile mě soudce vyzval, abych složil přísahu, udělal jsem to.

„Přísahám na svoji čest, že vypovím úplnou a čistou pravdu a nic nezamlčím," snažil jsem se, no i tak jsem měl pocit, že se mi klepe hlas.

Tohle všechno je však něco, s čím se setkávám zcela poprvé. Není to žádná sranda. Nejsem ne pódiu před fanoušky, kde, když spadnu, je z toho sranda. Pokud zapomenu text nebo pohyby, taky je to většinou sranda. Tohle je... zatraceně vážná situace.

Nesoustředil jsem se pořádně na to, co právní zástupce říkal. Vysvětloval, jakou roli v tom celém vlastně mám.

Pak mi položil několik jasných otázek, na které šlo odpovědět stručným ano či ne.

Zeptal se pouze na jednu, u které jsem musel mluvit delší dobu. A s klidnou duší můžu říct, že všechno, co jsem tam vypověděl, byla skutečně pravda. Nesnažil jsem se před ostatními ani skrýt, jaký strach jsem měl, když nás ti dva muži unesli. Nechtěl jsem hrát na city, ale jen vzpomínka na to, a přišel jsem si zase jako v pasti. Ještě pořád mám totiž pocit, že to snad nebyla ani pravda. Až tak šílené to bylo.

Nevnímal jsem nic po tom, jak jsem se vrátil zpět na své místo. Pouze jsem vstal, když i ostatní a vyslechl si rozsudek.

„Přítomní, vstaňte."

Soudce se odmlčel.

„A vyslechněte rozhodnutí soudu jménem Spojeného království Velké Británie a Severního Irska."

Aniž bych to ovlivnil, záda mi oblil nepříjemně studený pot.

„Obžalovaní jsou shledáni vinnými v plném rozsahu a soud každému z nich uděluje trest odnětí svobody ve výši osmnácti let bez nároku na zkrácení. Rozsudek je nyní pravomocný a nástup obžalovaných k výkonu trestu je dán dnešním dnem."

Zhluboka jsem vydechl všechen přebytečný vzduch z plic. Je to za námi. Už to skončilo.

Z místnosti jsem se vyloudal, nemám tušení jak. Detektiv mě odvezl do hotelu, kde mě také měl čekat manažer, se kterým odletím do Koreje. Samozřejmě, že veškerá ta kauza byla mediálně známá, takže jak před soudem, tak i před hotelem čekala banda novinářů a pár fanoušků BTS. Prasklo hodně rychle, že já byl svědek.

Místo manažera na mě však čekalo velké překvapení.

„Jimin hyung!" JungKook mě div nepovalil na zem, jak pevně mě objímal.

„Jimine!" překřikovali se jeden přes druhého a já opět ucítil slzy v očích. Tentokrát se tam objevily z té čisté radosti.

Bože, tak moc mi chyběli.

Chtěl jsem je všechny objímat, ale nevěděl jsem, koho dřív. Cítil jsem, jak mi někdo čechrá vlasy, jiný mi zase píchá prstem do tváře, jak to mají ve zvyku.

„Tak rád vás vidím," nesnažil jsem se to zakrýt, a pak objal jednoho po druhém.

„Pěkně jsi nás vyděsil, co máš co lézt do tmavých uliček? Už tě nikdy nikam nepustím!" zavrčel Hobi a silně mě stiskl v náručí.

„Já už ani nikam nepůjdu," uchichtl jsem se a nadšeně mu objetí opětoval.

„Jak to, že jste tady? Myslel jsem, že se uvidíme až doma," konečně jsme se trochu uklidnili a i lidé, kteří byli v recepci hotelu, kde se to naše vášnivé přivítání konalo, se přestali koukat.

Asi měli pěknou podívanou.

„Manažer nás vzal s sebou," pokrčil Jin rameny.

„Nekecej, jasně, že jsme ho přemluvili, chtěli jsme tě vidět, co nejdřív," převrátil Yoongi očima.

„Jste nejlepší," musel jsem se neustále usmívat.

„Jasně, za co nás máš," vzal mě Taehyung kolem ramen.

Chystal jsem se navrhnout, jestli nepůjdeme do pokoje a neobjednáme si nějaké dobré jídlo jako na oslavu, když někdo zvenčí prošel točivými dveřmi přímo do haly, kde jsme stáli. Což o to, mohl to být kdokoli. Jenže nebyl...

Moje oči doslova hltaly blondýnu v úzkých černých riflích a černé koženkové bundě. Kromě toho na sobě měla taky boty na podpatku a ať už je to pravda nebo ne, nohy jí to dělalo dlouhé snad až do nebes.

„To je ona?" šeptl Namjoon, nejspíš mě nechtěl zcela polekat z mého transu, který jsem při pohledu na ní měl.

„Kdo?!" vykulil oči JungKook.

Zvědavec jeden.

„Jo," zamumlal jsem, a aniž bych jim věnoval další pohled, rychle jsem se k ní rozešel.

Nejprve koukala okolo a nejspíš mě hledala, no jakmile jsem byl v jejím zorném poli, úsměv se jí rozšířil a šla mi naproti.

Nemohl jsem si pomoct, ale sotva byla u mě, popadl jsem ji do náruče a upřímně se rozesmál, když i ona. Objala mě úplně stejně pevně. Na chvíli mi stačil jen ten pocit, že ji zase můžu takhle držet, no netrvalo to dlouho a já ztratil své zábrany. Ještě nohama nestoupla na zem a už jsem ji líbal.

A nechtěl skončit.

***

Řekla jsem sice, že už neslibuji, ale tady můžu udělat výjimku. V dalším díle vás totiž čekájí pěkně peprné scény :D.

I já u nich nemálo rudnu, když je znovu čtu, tak doufám, že se vám budou líbit.