Schovej se a najdi [Jimin]

18. kapitola

„Lucko, kdyby začalo pršet, běžte s Jiminem přikrýt to seno, jo? Vrátím se k večeru," slyšel jsem mluvit Eda v kuchyni.

„Jasně," ozvala se ona vedle mě.

Sledovali jsme televizi – teda, ona možná i věděla, co se v tom filmu děje, ale já neměl tušení, protože česky fakt nerozumím.

Chvíli šlo slyšet, jak něco štrachá, a pak klaply vchodové dveře. A tak jsme zase po nějaké době osaměli. Uběhly dva dny od našeho výletu do Ostravy. Hrozně jsem odolával nutkání zavolat do Koreje, abych si s někým mohl promluvit. Snažil jsem se, protože to bylo pro mou vlastní bezpečnost. Nevím ale, jak dlouho to ještě vydržím.

„Co je, jsi nějaký zamlklý," prohodila po chvíli.

„Nevím," pokrčil jsem rameny.

Co bych měl jako říct? Mám tě v hlavě a jsem zmatený jako lesní včela... netuším, co by mi na to odpověděla.

„Co kdybys mi ukázal ještě nějaké to vaše video!" vyletěla na nohy a docela mě tak polekala.

„Teď? Proč?" zpanikařil jsem.

Po tom, co jsem jí ukázal ty dvě písničky, už jsme se o tom nebavili. Docela se mi ulevilo. Sám nevím, proč jsem se cítil tak nejistý ohledně toho všeho. Měl bych přece být pyšný na to, že dělám, co dělám, a že jsem toho všeho dosáhl. Jenže ona je tak jiná a bojím se, co na to řekne. Z nějakého neznámého důvodu mi hrozně záleželo na tom, co si myslí.

„Ale jo, jsem zvědavá a slíbil jsi to!" za chvíli byla pryč a nestihl jsem si ani rozmyslet, co jí teda pustím, když se přihnala zpátky i se svým laptopem.

„Dělej," strčila do mě a počítač mi složila na kolena.

Zhluboka jsem se nadechl a vzápětí vydechl, nejspíš ve snaze uvolnit přebytečné napětí spolu se vzduchem.

Nenapadalo mě vůbec nic, a tak jsem tam naťukal Blood, Sweat and Tears, no zvolil raději live verzi. Zvětšil jsem to na celou obrazovku a video pustil.

Nechtěl jsem se na sebe a ostatní koukat, ale moje oči mě neposlouchaly. Sledoval jsem, jak se tam natřásáme v kostýmech a doslova zrudnul po kořínky svých vlasů, jakmile mi tam vykouklo to známé rameno. Z toho si JungKook dělal nemálo legraci. Fanynky to žerou, jenže co na to Lucka? Ta bez hnutí hleděla před sebe od samého začátku až po úplný konec.

„No do háje, to bylo drsný!" vykulila své modré oči.

Vypadala opravdu srandovně, což mi mimoděk přivodilo úsměv na tvář.

„Líbilo se ti to?" odkašlal jsem si.

„Jasně! Ale povím ti teda... je to pěkně, hm... asi z toho fanynky dost vlhnou," vylezlo z ní.

Na to jsem teda vykulil oči já a vzápětí jsme se oba řezali smíchy.

„Tos teď neřekla," znovu jsem se začervenal.

Jasně, že tahle choreografie má docela grády. Nechci ji urazit a říct, že je sexistická, protože to slovo mám zafixované jako negativní a nehodí se mi tam. Vyzývavá? Nevím, prostě pro to nenacházím ten správný výraz, ale zkrátka to holky přivádí do varu.

„Ale je to fat dobré, líbí se mi to. Někdy bys to mohl zatančit, ať to vidím v reálu," navrhla, na což jsem vehementně začal vrtět hlavou.

To v žádném případě, k tomu mě teda nedonutí.

Chvíli jsme se koukali na nějaká další videa, ale pak jsme notebook opět zaklapli a věnovali se spíše televizi. Jak jsem se již zmiňoval, nerozuměl jsem tomu, ale nějak extra mě to nežralo. Užíval jsem si, že můžu jen relaxovat a nic nedělat.