Schovej se a najdi [Jimin]

9. kapitola

Konverzace plynula sama. Naráz se před námi les rozestoupil, a my se objevili na louce. Vpovzdálí jsem viděl pasoucí se koně Rivala a Lenku. Pak v malé dolině byl také dům a stodola. Traktor dnes chyběl, protože s ním Ed odjel orat nějakému známému na pole.

Zrychlil jsem chůzi, protože z kopečka to šlo samo, a co nevidět jsme byli u domu. Lucka vytáhla z kapsy svých kraťas klíče, já jednou rukou odemknul, a pak ji odnesl dovnitř.

„Nechceš se nejdříve převléct?" zeptala se, když jsem jí pomohl si sednout na židli v kuchyni.

„Nejprve pořešíme ty střepy, a pak se asi převlečeme oba dva," uchichtl jsem se při pohledu na její promočené tričko.

Zepředu mi to docela uschlo, protože jak jsme šli po louce, svítilo na mě sluníčko. No zezadu ke mně byla přitisklá ona, takže tam nic uschnout nestihlo. Ona to zas měla opačně. Záda vystavovala slunci, ale předek ne. Naštěstí mi nebyla nějaká velká zima, dalo se to přežít ještě chvíli.

Vzal jsem lékárničku z místa, kam mě navigovala, a pak si na tu nohu pořádně posvítil.

„Nemám to udělat sama? Fakt nemusíš," zastavila mě těsně před tím, než jsem pinzetou stihl nabrat jeden z menších střepů.

„Nech toho, přece se o tebe postarám, ne? Seď v klidu a ani se nehni," podal jsem instrukce.

Chvíli vypadala zaskočeně, ale já se pak už nedíval. Hlavu jsem sklonil k její noze a začal vybírat malé střípky. Všechny jsem je pečlivě dával na jedno místo, ať je pak můžu vyhodit a nikdo další se o ně nezraní.

„Teď to asi trochu zabolí," zamumlal jsem.

Chystal jsem se vytáhnout ten největší. Netroufal jsem si odhadnout, jak je hluboko, ale podle toho, jak sykla, když jsem ho vytahoval ven, tak byl asi docela dost.

Jak jsem očekával, ihned se z něj spustila červená. Vydezinfikoval jsem jí to a bylo mi líto, že ji to tak bolí. Neřekla ani půl slova a krom jejího dechu nešlo v místnosti slyšet vůbec nic. No poznal jsem to podle jejího výrazu.

„Už to zavážu a dobrý," snažil jsem se říct povzbudivě.

Po dezinfekci noha krvácet přestala. Náplast se mi zdála fakt málo na to, jakou ránu tam střepy nechaly, proto jsem jí to celé klasicky obvázal.

„Pořád to trochu bolí," zamumlala.

„Štípe od dezinfekce?" začal jsem schovávat všechny věci, co jsem vytáhl a střepy vyhodil do koše.

„Ne, ta rána. Je to takové, fakt nepříjemné," postavila se.

„Je to ještě živé. Když to dneska necháš v klidu, tak si myslím, že zítra to hned bude o něco lepší," řekl jsem svůj názor.

„Asi jo, moc děkuji," jemně se dotkla mého ramene a u toho se tvářila vděčně.

„Nemáš zač," mávl jsem rukou.

„Ale jo, já sama krev moc ráda nemám, nedělá mi to dobře," přiznala.

Jo, tak to je pak jediné štěstí, že jsem tu vlastně byl. Ne, že by mi pohled na krev nějak imponoval, pokud je jí hodně, taky se mi zvedá kufr. Ale tohle mi nepřišlo ještě tak strašný.

„Tak jo, pomůžu ti do pokoje, ať to moc nenamáháš. Co se pak na něco kouknout?"

Bylo mi jasné, že žádnou práci dělat nebudeme – ona přinejmenším. Já sám nevěděl co a Ed tu nebyl.