Meant to be together (Letopisy Narnie / Edmund / CZ)

6. kapitola

Zatímco Edmund se vydal za Kaspianem a Drinianem, aby věděl, co je potřeba udělat, Chim rezignovaně zamířila do Kaspianovy kajuty, kde našla Lucinku.

„Nazdar Lucko," usmála se. Lucka vypadala šíleně šťastná, že je zpět v Narnii. „Co, jsi tu ráda, že?"

„Jasně, že jsem Chim! Narnie... já nevím, je úžasná. Navíc, nečekala jsem vás dva. Čekala jsem zase někoho cizího! Takže myslím, že to je výborné!" zasmála se šťastně. „Jo, a Kaspian říkal, že teď je tahle kajuta naše, pokud nám nevadí, že budeme spát spolu na posteli, ale ta postel je dost velká pro nás obě..."

„Jak jinak, Kaspian se mě snažil přesvědčit, ať tu spím já ještě před vyplutím, takže teď se mu to konečně splnilo. No, tak to spolu budeme asi trávit dost času," usmála se.

Lucka přikývla. Pak se uculila. „Už jsem se ptala i Kaspiana... našla sis nějakého muže?" Culila se jak měsíček.

„Ty ses ptala Kaspiana ptala, jestli si našel nějakého muže?" zeptala se jakoby blbě.

„Ty víš, jak to myslím!" protočila Lucka oči. Ale očividně jí to dost zajímalo, a tak se Chim rozhodla jí opovědět popravdě a dál si z ní neutahovat.

Chim se usmála a myšlenky ji na chvíli utekly k Edmundovi. Rychle zavrtěla hlavou. „Ne, nikdo mě ještě nezaujal. I když, ne že bych měla zrovna nouzi, narnijská princezna je žádanější než vzduch k dýchání," zasmála se vlastnímu vtipu, protože jí to tak připadalo. Kdyby chtěla, mohla by mít jednoho chlapa na týden. S každou návštěvou přijel alespoň jeden nápadník. Nehorší bylo, když nějaký šlechtic měl více synů. To pak raději oblékala šaty služek a utíkala pryč z hradu. „Co ty Lucko, je královna žádaná?"

Lucka zavrtěla hlavou. „Možná kdyby věděli, že jsem královna, tak bych žádaná byla, ale takhle mi musí stačit Edmund s Eustácem."

„To se divím," zvedla Chim udiveně obočí, pořád jí jaksi nedocházelo, že v Británii to chodí jinak než v Narnii.

„Mimochodem, proč si na téhle výpravě taky, Chim? Vypadá to spíš jako Kaspianův výlet," nadhodila Lucinka.

Chim s musela zasmát, protože teď to bude vyžadovat delší vyprávění. Sedla si ke stolu a začala vyprávět. „Jo, je to Kaspianův výlet a taky, že mě na něj nechtěl pustit. Celé týdny jsem ho přemlouvala, abych mohla jet taky, ale on ne, chtěl mě nechat na Cair Paravel. Dokonce přede mnou tajil datum odplutí." Protočila oči. Jako kdyby mu to pomohlo. Pokud něco chce vědět, prostě na to přijde. „Ne, že by mě přímo lákalo strávit pár měsíců na moři, to ne, ale nehodlala jsem sama zůstat na Cair Paravel, protože bych musela přijímat hosty sama. Nechápej to špatně, ale když se ti každý muž, co přijede, dvoří, je to dost otravné. A nechtěla jsem zůstat právě z toho důvodu. Nemohla bych pryč z hradu, abych nezneuctila hosty a musela bych tam s nimi neustále být. Umřela bych nudou nebo by mě některý z nápadníků udvořil k smrti. S tím jsem měla zkušenosti, víš. Jendou přijel vévoda a přivláčel s sebou svých dvanáct synáčků. Ne, že by byli oškliví, ale všichni se chovali tak formálně, a tak formálně se dvořili... nebyla v tom ani kapka zájmu o mě. Někteří se očividně dvořili, jen kvůli tomu, že jim to otec nakázal. Bohužel, Kaspian musel rychle odjet v den, kdy byla naplánovaná večeře, abychom je poctili. Původně jsem tam nemusela, ale jako Kaspianova sestra jsem musela převzít kontrolu nad hradem a tím pádem jít na tu šílenou večeři," na chvíli se odmlčela a pak pokračovala, „byla to hrůza! Nejdřív jsem si musela obléct šaty s korzetem, což nenávidím. Aspoň, že ty šaty byly hezké. Zavolala jsem si služky, a když jsem po nich chtěla, aby to neutahovaly moc, abych mohla jíst a hlavně dýchat, zatvářily se, jako kdybych byla nějaký obtížný hmyz. Při té večeři jsem si neustále musela povídat s vévodou a jeho syny. Kdyby ta večeře trvala obvyklé dvě hodiny, zvládla bych to. Ale po čtyřech hodinách už jsem to nevydržela a omluvila se, že jsem unavená. Což jsem taky byla, akorát to bylo z toho jeho mumlavého hlasu. No a proto jsem chtěla na tuhle výpravu. Nehodlala jsem půl roku strávit v korzetu, šatech a neustále poslouchat nudné lidi. Takže jsem se jednou v noci sbalila a odnesla si sem věci, zavřela se tady v kajutě a řekla Kaspianovi, že buď jedu taky, nebo se nepojede vůbec." Když nad tím tak přemýšlela, chovala se jako malé dítě, ale být půl roku na hradě sama, to ne, to radši bude půl roku na otravné výpravě.

Lucka celou dobu neřekla ani slovo, ale musela se smát. „To znám," smála se. „Když jsme tu v Narnii vládli, stávalo se to často. Nedivím se, že si chtěla pryč, taky jsem toho bývala zoufalá."

Ty dvě si povídaly až do večera, a nakonec obě dvě vklouzly pod přikrývky a spaly až do rána.