Meant to be together (Letopisy Narnie / Edmund / CZ)

Epilog

Seděla u stolu a psala dopis. Možná, že ty dopisy, které psala, byly zbytečné, ale byla to jedna z mála věcí, která ji uklidňovala.

I když v tomto světě už nějaký čas žila, nedokázala si na něj pořádně zvyknout. Pořád ji udivovala auta, vlaky, letadla... Kdyby neměla Edmunda, možná by to nezvládla. Jistě, Lucka s Eustácem ji také pomáhali, a ona je za to milovala, jenže Edmund byl Edmund.

Pořád vzpomínala, jak skončila válka a Petr se Zuzanou a s jejich rodiči se vrátili z Ameriky a přijeli sem, aby si odvezli Lucku s Edmundem zpět domů, do Londýna, a jak si myslela, že se ztratí v tomhle moderním světě.

≈≈≈

Přiběhla před Eustácův dům, celá rozlícená a nechápala, co se to děje. Pak spatřila Edmunda s Luckou, jak odnášejí věci do auta.

Nedokázala pochopit, co se to děje.

„Co se děje?" přiběhla k sourozencům a zmateně na ně zírala. Lucka se na ni smutně podívala a pak se podívala ještě smutněji na Eda a bez jediného slova odešla. Edmund se na ni nedokázal ani podívat. Koukal za Luckou a chvíli nic neříkal, jen si tak stál, opřený o auto a zíral na zahradu Eustácovy maminky.

Když konečně promluvil, zněl opatrně, jako kdyby chodil po tenkém ledu a prosil Aslana o to, aby se nepropadl. „Jedeme domů."

Byl to takový šok, že to Chimney v první chvíli vůbec nepochopila. „Domů? Jak domů?"

„Do Londýna."

To už jí něco říkalo. Hlavní město toho státu, ve kterém se nacházela. Zavrtěla hlavou. Ne. Ne a ne a ne. „Proč?"

„Protože tam bydlíme."

Krok od něj ustoupila a vrtěla nevěřícně hlavou. Cítila se... zrazeně. Opuštěně. „To nemůžete," hlesla bezmocně.

Edmund už nedokázal jen smutně koukat, došel k ní a objal ji. Objala ho také a měla co dělat, aby se nerozbrečela. Jenže ona přece nebrečela. Nemohla brečet, nebyla nějaká hloupá holka.

Už tak vypadala jako hloupá holka, v těch hloupých šatech, s vlasy staženými stuhou. To jí stačilo, nemohla se ještě jako hloupá holka i rozbrečet.

„Kdopak je tahle milá dívka?" ozvalo se najednou za nimi. Chim se vylekaně pustila a automaticky sáhla po šípu, ale nic nenahmatala. Starý zvyk. Zde nemůže na lidi mířit šípem. Bohužel. Často by si to zasloužili.

Nevěděla, co dělat, jen zírala na to dospělou ženu, kterou nikdy neviděla, ale stejně jí byla jaksi povědomá. Někoho ji připomínala. Pak jí to došlo. Připomínala Zuzanu, ale měla Edmundovy oči.

„Mami, to je Chimnallary Lewisová. Bydlí poblíž. Chim, to je moje máma," představil je Edmund.

„Dobrý den," pozdravila a přijala nataženou ruku. „Moc mě těší."

„I mě," řekla žena a zkoumavým pohledem si ji prohlížela. Nebyl to ale takový ten zlý typ prohlížení, spíše jako kdyby si ji prohlížela, aby zjistila, jestli je doopravdy hodna jejího syna. Pravděpodobně jí všechno došlo, když je viděla objímat se.

I tak ale ten zkoumavý pohled nebyl pro Chim zrovna příjemný. Nechtěla, aby ji ta žena jakkoliv soudila, nechtěla, aby se na ni dívala, nechtěla, aby tady byla. Ať jde pryč. Edova matka nebo ne, nechtěla ji tu.

Někdo kolem ní prošel, donesl do auta krabici a otočil se na Edmundovu matku. „Poslední krabice, můžeme – Chimnallary?" zarazil se najednou ten mladý muž a nevěřícně na Chim zíral.