Try Me | FF Marcus&Martinus

°5°

Ráno jsem se probudila kvůli paprskům, které mi skrze okno svítily do obličeje. Chvilku mi trvalo než jsem si uvědomila, co tu dělám a kde to vlastně vůbec jsem. Když jsem si tak nějak postupně všechno srovnala, zaslechla jsem zezdola hlasy. Jeden dětský něco vyprávěl a další, který patřil určitě někomu staršímu, se tomu smál. Nerozuměla jsem, o čem přesně se baví, ale i tak jsem je nějakou dobu poslouchala. Skoro mi to připomínalo moje dětství, než se naše rodina úplně rozpadla. Taky jsem se takhle bavila s rodiči a sem tam se škádlila s bratry. Ale bohužel se toho za tu uplynulou dobu změnilo tolik, že tohle už jsou jen matné vzpomínky mezi těmi všemi hádkami, které u nás momentálně převládají.

Z mé nostalgické chvilky mě vyrušil pohyb za mnou. Až teď jsem si uvědomila, že Marcus je tu taky. Pomalu jsem se přetočila na záda a svou hlavu nasměrovala k němu. On byl otočený úplně celý mým směrem, spokojeně oddechoval a hruď se mu pravidelně zvedala, což značilo, že pořád ještě spal. Ústa měl mírně pootevřená, obočí svraštěné k sobě a jeho tváře byly o něco červenější než normálně. Všimla jsem si, že i nos měl trochu nakrčený, ale ve finále to působilo celkem roztomile. Když jsem o kousek zvedla pohled, pár hnědých očí mě zkoumal stejně, jako já je. Proč si vždy všimne, když si ho jednou prohlédnu?!

Rychle jsem se odvrátila. Marcus si protáhnul ruce, až mu v nich trochu křuplo a pak se znovu obrátil zpátky ke mě. "Jak se cítíš?" zeptal se a skoro až starostlivě si mě prohlédnul. Celá tahle situace byla taková zvláštní, že jsem ani nevěděla, co mu na to odpovědět.

"Ehm... Celkem fajn. Sice jsem si myslela, že mě bude třeba bolet hlava, ale nic..." vysoukala jsem nakonec ze sebe, ale pořád jsem se neodvážila podívat se na něj, natož se pohnout. Přece jenom pořád mezi sebou nemáme víc jak dvacet centimetrů...

"Tak to jsem rád. Ale myslím, že se tak cítíš proto, že to všechno z tebe šlo v noci ven. Jinak by ti bylo hůř" zkonstatoval a já jen přikývla. Začínala jsem se cítit víc a víc nepříjemně. Za to Marcus vypadal naprosto v pohodě a možná dokonce i komfortně. Nejspíš nejsem první holka, kterou tu měl přes noc...

"Vím, že jsi chtěla původně jít spát domů, ale tohle bylo v pořádku, ne?" zeptal se a skoro bych řekla, že jsem v jeho hlase bylo slyšet trochu nervozity. Až teď jsem konečně pootočila svou hlavu zpátky k němu. "Asi ano... ale teď už bych měla nejspíš odejít" odpověděla jsem, ale sama jsem si nebyla jistá, jestli se mi vlastně vůbec chce někam jít. Přece jenom je to tu celkem příjemné a rozhodně už mám přikrývku vyhřátou - no a Marcuse si odmyslíme. "Ehm... a nechceš třeba nejdřív něco ke snídani? Můžu ti pro to dojí dolů a přinést to sem" navrhnul. Skoro bych řekla, že je to dobrý nápad. Vlastně je to zvláštní pocit, když se o vás někdo stará - což se mi nestalo už opravdu dlouho.

Už jsem mu to chtěla odsouhlasit, když jsem si všimla nové zprávy na mobilu, která byla od Mackenzie. Oznamovala mi, že jde s Taylor za hodinku někam ven, tak jestli bych se nechtěla k nim přidat. A jelikož jsem neměla lepší plán, odsouhlasila jsem jí to a mobil zpátky zamknula. "Vlastně se mám za hodinu sejít s holkami, tak bych měla jít. Ještě se musím zastavit doma..." odpověděla jsem a zvedla se z postele. "S Kenzie a Tay?" zeptal se a já následně znovu přikývla. "Ale...vždyť ses s nimi nikdy nebavila, natož chodila ven." "Víš, Marcusi. Občas si lidé najdou nové kamarády, říká se tomu socializace" pronesla jsem ironicky a ze židle si vzala svoje oblečení. Možná bych se k němu mohla občas chovat trochu lépe...

"Opravdu vtipné... Ale teď vážně. Vím, že já se s nimi normálně bavím, ale stejně tak vím, že mají špatný vliv na ostatní" řekl a postavil se přímo naproti mě. Rychle jsem si na své holé nohy začala natahovat džíny a snažila se nekoukat na jeho stále obnaženou hruď. "Marcusi... to si nemyslím a zároveň mě to ani nezajímá. Moji přátelé nejsou doma... ony se mě zeptaly, jestli nechci jít s nimi a jelikož jsem se s nimi včera celkem dost dobře bavila, nevidím důvod, proč bych nemohla jít" odpověděla jsem rychle.

"Tak dobře. Ale buď opatrná, prosím. Občas dělají šílené věci a tak je správné říct ne, když se na to necítíš" zkonstatoval a znovu se na mě starostlivě podíval. Jenomže to je právě to, co já chci. Třeba mi to pomůže aspoň na chvíli na všechno zapomenout a zase se cítit 'živě' "Jo, jo... Podívej, děkuju, že jsi mě tu nechal přespat a všechno okolo... Opravdu si toho cením, ale nemohl bys mě nějak dostat skrz tvé rodiče, abych mohla odejít?" zeptala jsem se, zatímco jsem pokládala půjčené triko na postel. Marcus vypadal skoro zklamaně z toho, že chci odejít. No promiň, že ne každá holka tě chce..."Ale já... fajn. Kouknu se, jestli tě teď odtud dokážu nějak dostat" řekla najednou a vyšel ze dveří, aby se podíval, kde se zbytek jeho rodiny právě nachází.

Když se konečně dostanu domů, rovnou dojdu do sprchy. Poté na sebe hodím šortky a crop top a jsem připravená vyrazit za holkami. Myslím, že až teď jsem připravená pro pořádný začátek prázdnin...