"Nebudou se o tebe rodiče už bát?" zeptal se Mac, když už se začínalo stmívat a já stále ležela v jeho objetí. V první chvíli jsem se uchecthla nad pomyšlením, že by se o mě někdo doma bál, ale tím jsem si vysloužila pouze zmatený pohled.
"To je složitější, ale můžu tě ujistit, že si nikdo ani nevšimne, že doma nejsem," zkonstatuju nakonec a věnuju mu upřímný úsměv.
"Tak mi to vysvětli, prosím, protože momentálně moc nevěřím tomu, že by nikdo nezaregistroval tvoji nepřítomnost."
.
"Takže jestli to všechno dobře chápu, u tebe doma stejně nejspíš nikdo nebude..." vydechl po mém půlhodinovém vyprávění, kde jsem ho obeznámila se situací v naší rodině, a já přikývla. V tu chvíli se jeho paže okolo mě omotaly ještě pevněji, než byly do teď.
"To mě mrzí," zašeptal mi do vlasů, kde následně zanechal i malý polibek, "ale kdybys cokoli potřebovala, u nás budeš mít dveře vždy otevřené, ano?" Znovu jsem vděčně přikývla a dneska už asi popadesáté upřela svůj zrak na menší, ale i tak velmi dobře viditelnou jizvu, která se mu táhla pod pravým žebrem.
"Od čeho máš tu jizvu?" nedalo mi to a nakonec jsem se stejně zeptala, ale nějakou dobu se mi odpovědi nedostalo. Můj zrak se tedy přemístil zpátky na Marcusův obličej, ve kterém se zračily samé starosti. Jediné, co mě zazím uklidňovalo, byly jeho tmavé čokoládové oči, ve kterých jako vždy poletovaly jiskřičky, protože v obličeji se tvářil jako smrt sama.
"Nevím, jestli to chceš doopravdy slyšet," vysoukal ze sebe nakonec a starostlivě si mě prohlédnul.
"Prosím, i já ti řekla o své rodině."
Marcus
"Všechno to začalo asi 4 roky zpátky. Mě i Martinusovi bylo 13 a oba jsme byli takový ten typ kluků, kteří měli místo nějakých svalů jen ruce a nohy jako tyčinky. Ale v tu chvíli nás to netrápilo. Vím, že ten rok k nám na školu přestoupil Leo a tak nějak dal dohromady tu svojí partu - on, Matthew, Tay a Kenzie. Původně tam byli ještě dva kluci z vyššího ročníku, ale ty jsi nikdy nepoznala, protože odešli dřív, než jsi přišla. Zpočátku si jen dělali ze všech srandu, ale později si vyhlídli pár lidí, které si nemile oblíbili. A jelikož jsme byli s Martinusem naprosté špejličky, na vysvědčení samozřejmě samé jedničky, nějak jsme se mezi ty lidi dostali taky. Tenkrát jsme se chtěli zkusit přihlásit do školního fotbalového týmu, protože nás fotbal vždy bavil, ale nevěděli jsme, že tam je i Leo s Matthewem. Oba se nám vysmáli, že když už bysme trefili do míče, polámali bysme si všechny kosti. Samozřejmě nás nakonec do týmu nevzali a navíc jsme se nějak dostali na první místa žebříčku lidí, kterým hodlali zničit školní léta.
Začalo to jen nevinným pošťuchováním a posmíváním se nám za zády, ale to se dalo ještě ignorovat. Později se však nejspíše shodli na tom, že to není dostatečné a tak začali přitvrzovat. Nechci tady popisovat všechno, co nám celé dva roky dělali, ale vyvrcholilo to tím, když mě prohodili skrze prosklené dveře a mě musela odvézt sanitka. Oni to ukecali na to, že jsem nešikovně zakopnul a prolítnul skrz a tak se nikdo nedozvěděl, jak to vlastně bylo.
Pak přišli prázdniny, kdy jsme s Martinusem tak nějak vyspěli. Už jsme nebyli tak hubení, hlasy se nám změnily a celkově jsme vyrostli.
Proto se po nějaké době Leo rozhodnul, že by nás chtěl přibrat k nim, což znamenalo žádné další strkání hlav do záchoda a podobně a tak jsme se k nim nakonec přidali - ten rok jsi se sem přestěhovala. Nejdřív to bylo fajn, ale pak do toho přišli i s drogama a to už se nám tolik nezamlouvalo. Chtěli jsme s Matinusem odejít, ale v tu chvíli se začali motat okolo tebe a mě se nelíbila představa, že by se ti něco stalo nebo že by ti mohli něco udělat a tak jsme ještě zůstali. Vím, že jsem byl celou dobu hrozně otravný a pořád ti něco vyčítal, ale snažil jsem se tě jen chránit - což se mi nakonec stejně zrovna dvakrát nepovedlo, " ani jsem si nevšimnul, že mi začaly stékat po tvářích slané kapičky vody, které jsem chtěl setřít, ale předběhly mě dvě hubené ruce, které je usušily, ale i ty pak byly nahrazeny těmi nejsladšími rty, které se přitiskly na ty moje.
A další kapitola je na světě 🙋 sice s ní nejsem absolutně spokojená, ale těch 700 slov se mi prostě přepisovat už moc nechce a tak budu doufat, že vám se líbí😅
Názor?🙋
Xx Terez💕
ČTEŠ
Try Me | FF Marcus&Martinus
Fanfiction#1 fanfikce - 14. 8. 18 🙊💖 Vždy jsem si myslela, že jsi mě pozoroval s nezájmem v očích. Možná to bylo tím, že jsem do té doby nevěděla, co to vlastně láska je. Až ty jsi mě naučil, co všechno tento složitý cit obnáší a dal jsi mi pocit, že bych p...
