Try Me | FF Marcus&Martinus

°22°

Další den ráno jsem šla do školy sama. Ponořená v myšlenkách jsem ani nevnímala svět okolo - prostě šla kupředu a tak mě celkem překvapilo, když se přede mnou objevila školní budova.

"Tak co, rozmyslela sis, jestli ti to za to stojí?" objevil se přede mnou Leo a hned za ním i ostatní.

"Samozřejmě."

"Takže jsme domluvení?" zeptal se a přešel ke mě ještě blíž. Odkývala jsem mu to a pak už jen sledovala, jak odchází s tím svým nechutným úšklebkem a ostatní hned za ním.

"Jsi v pořádku? Neublížili ti?" přešel ke mě okamžitě Marcus a starostlivě si mě celou změřil pohledem.

"Ne, jen... Jen jsme si povídali," vyhrkla jsem a snažila se na tváři vytvořit něco, co mělo vzdáleně připomínat úsměv.

"A o čem? Chtěli ti něco?"

"Uklidni se, ano? Jen se mě na něco ptali a všechno je v pořádku, takže se uklidni," položila jsem mu ruce na ramena a začala mu po nich jemně přejíždět, čímž se trochu uvolnil.

"Promiň, jen jsem se bál, aby neublížili i tobě," chabě se usmál a pohladil mě po líčku. Můžeš mi říct, proč mi tohle sakra děláš?

"Uvidíme se na angličtině?" Přikývla jsem a následně pozorovala, jak se mi jeho záda vzdalují z dohledu.

Jak mu to teď jen můžu udělat? Nezaslouží si to... Ne po tom, jak se ke mě celou dobu hezky choval a ze všeho mě dobrovolně vytáhnul. Staral se o mě, byl tu pro mě a já díky tomu měla po dlouhé době pocit, že na mě někomu zase záleží. A teď se to chystám celé zahodit! 

Špatné svědomí mě doprovázelo celý den. Pokoušela jsem se od Marcuse držet dál, ale nefungovalo to. Poznal, že mě něco trápí a tak se mi snažil aspoň trošku zvednout náladu, ale spíš to jenom zhoršoval. Zkoušel ze mě dostat, co se děje, ale já mu to říct prostě nemohla.

Měla jsem ještě půl hodiny, než jsem se měla sejít s celou partou a tak jsem seděla na lavičce před školou s hlavou schovanou v dlaních. Už jsem si nebyla jistá naprosto ničím a moje hlava se mi snažila namluvit, že to co se chystám udělat, není správné.

"Jsi v pořádku?" přitáhnul si mě do objetí a začal mě hladit po vlasech. Kdyby věděl, jak mi to všechno jenom zhoršoval...

"Myslíš, že bys mohl přijít tak za 20 minut do parku? Potřebovala bych s tebou probrat něco důležitého," zeptala jsem se a když přikývnul, vymanila jsem se z jeho sevření a co nejrychleji odešla, aby neměl možnost se mě zeptat na cokoli dalšího.

.

Marcus

Celou dobu mi vrtalo hlavou, co tak důležitého by mi chtěla říct. Zároveň mě celkem zaráželo, že mi to neřekla hned a chtěla se sejít až za nějakou dobu v parku, kam jsme ani jeden moc nechodili. Ale i tak jsem si hodil domů tašku a vydal se tam.

Když jsem tam došel, už stála opřená o jeden strom se zamyšleným výrazem. Celkem mě to všechno děsilo. Nejdřív s ní mluví Leo, pak se chová odtažitě a navíc si chce takhle promluvit?

"Ahoj," pozdravil jsem jí s úsměvem a nahnul se k ní, že jí jako vždy políbím, ale k mému překvapení uhnula. Celkem mě to zmátlo, ale snažil jsem se to nedat najevo.

"Xis, co se děje? Mluv se mnou, prosím." V tu chvíli se mi zpříma a bez jakéhokoliv náznaku emoce podívala do očí.

"Je konec."

"Počkej... Co?" vyhrkl jsem a přešel zpět k ní, ale ona znovu o něco poodstoupila.

"Mezi námi je konec, Marcusi. Nehodíme se k sobě," pronesla chladně a já neměl daleko k slzám.

"To není pravda, Xis, a ty to víš."

"I kdyby... Nemiluju tě."

Jeeej, zase jsem to všechno "omylem" zničila 💁😅 ale to jsem prostě já, no...✋
Snad se líbilo💕

Xx Terez🌹