Najednou mu zajiskřilo v očích a o sekundu později mě celým svým tělem přimáčknul na chladné dveře za mnou. Podíval se mi přímo do očí, nahnul hlavu blíže ke mě a po době, která se jevila jako nekonečná, přiložil svoje rty na ty moje.
...
Nejdřív jsem jen v šoku strnule stála, ale po chvíli se Marcus odvážil pohnout svými měkkými rty proti mým a v tu chvíli jsem si plně uvědomila, co se tu děje. I když jsem se chtěla od něj odtáhnout, ale ten pocit, který momentálně proudil v mém těle, mi to nedovolil.
Jako kdyby Marcus naprosto věděl, na co myslím a opatrně vzal moje ruce do těch svých a přehodil si je kolem krku, čímž nás na sebe namáčknul ještě víc, než jsme byli do teď.
Jednu ruku mi omotal kolem pasu a tou druhou mi začal jemně zaplétat do vlasů.
"Marcusi?! Večeře už je hotová," vyrušil nás Martinus, který křičel zpoza dveří. Marcus se ode mě minimálně vzdálil a frustrovaně si povzdechnul.
"Za chvilku jsme tam," odpověděl mu a znovu upřel svůj pohled na mě. Už jen jeho pouhý pohled ve mě momentálně vyvolával tolik pocitů, že jsem sama netušila, co se to se mnou vlastně děje.
"Půjdeme?" zeptal se, jako kdyby se předtím nic nestalo a nevinně se usmál. Celá zmatená jsem to odkývala a pak už jen sledovala, jak ode mě Marcus odstupuje a obléká si čisté triko. Následně mě už jen beze slova chytil za ruku a dotáhnul k nim do jídelny.
S jeho rodiči už jsem se nějakou tu dobu znala, takže trapné představovací chvilce jsem byla tentokrát ušetřena. Jeho matka mě na uvítanou objala a s jeho tátou jsem si jen potřásla rukou a prohodila pár zdvořilých vět.
Místo u stolu mi bylo přiděleno hned vedle Marcuse, ale nebyla jsem si jistá, jestli to bylo štěstí nebo smůla. Všimla jsem si, jak Martinus, sedící naproti nám, skoro až spiklenecky mrknul na Marcuse, který se na to jen ušklíbnul.
Celá večeře proběhla v takovém tom 'trapném' duchu, kdy se mě jeho rodiče ptali na různé nepříjemné otázky, na které jsem však s hraným úsměvem odpovídala.
"Moc děkuju za výbornou večeři," poděkovala jsem a chystala se odejít, protože Martinus už byl ve svém pokoji, Emma se svým otcem koukala na televizi a u stolu jsem zbyla už jen já a Marcus s matkou.
"To já děkuju za tak milou návštěvu. Snad se teď budeme potkávat častěji, když jste s Marcusem spolu," upřímně se usmála, za to já vykulila oči a tázavě se podívala na Marcuse, který mi věnoval zářivý úsměv.
"Ehm... Tak já už teda budu muset jít, ale ještě jednou děkuju," ani jsem nečekala na odpověď, zvedla se od stolu a odešla - nebo spíš utekla do předsíně, kde jsem se obula a chtěla odejít, ale přímo před nosem mi někdo zabouchnul vchodové dveře.
"Utíkáš ode mě?" ozval se za mnou Marcus, který stále držel dveře, abych nemohla odejít.
"Já..." nenašla jsem žádná slova. Marcus mě volnou rukou pohladil po líčku, kam mi následně vlepil jeden malý polibek a pak už jen pustil dveře a já mohla konečně volně vyjít a namířit si to domů.
Tak vás tady zdravím asi tak po miliardě let...😅❤ vážně bych tu měla se svým vydáváním něco udělat, protože je tu na bodě mrazu - možná i ještě níž 😂❤ pokusím se to zase nějak obnovit, tak uvidím, jak to zase skončí 😂❤
Jinak doufám, že se kapitola líbila 💖
Xx Terez💯
ČTEŠ
Try Me | FF Marcus&Martinus
Fanfic#1 fanfikce - 14. 8. 18 🙊💖 Vždy jsem si myslela, že jsi mě pozoroval s nezájmem v očích. Možná to bylo tím, že jsem do té doby nevěděla, co to vlastně láska je. Až ty jsi mě naučil, co všechno tento složitý cit obnáší a dal jsi mi pocit, že bych p...
