Try Me | FF Marcus&Martinus

°23°

"Tohle bych do tebe neřekl," objevil se po mém boku Matthew, když jsem osaměla.

"Tak teda vítej zpátky," hodila se mi kolem krku Kenzie a přívětivě se na mě usmála. Ze mě ale nevyšlo ani slovo. Bála jsem se, že kdybych zkusila říct i jenom jednu větu, rozbrečela bych se.

Měla jsem pocit, že ten Marcusův bolestivý pohled se mi vryl hluboko do paměti a bude mě doprovázet až do konce života. To jak odcházel (nebo spíš utíkal) s hlavou svěšenou, abych neviděla jeho slzy, mi roztrhalo srdce na kousky, ale pořád jsem si opakovala, že i když ho to teď nejspíš bolí, bude to pro jeho dobro. Když to teda vyjde...

"Jsi nějaká tichá... Neříkej, že tě to tolik vzalo," uchechtl se Leo a zkoumavě si mě prohlédnul.

"Ale prosím tě, jak by mě to mohlo vzít? Vždyť šlo jen o Marcuse," uchechtla jsem se.

"Konečně se zase chováš normálně," zkonstatoval, "a teď, když máme tohle za sebou, má někdo plán, co dělat?"

.

Domů jsem se vrátila celkem pozdě, ale nikdo si toho stejně nevšimnul. Původně bylo mým plánem si napustit vanu, trochu se uvolnit a pokusit se ze sebe smýt všechny události dneška, ale nakonec jsem usoudila, že dneska to úplně nevyjde. Byla jsem ráda, když jsem vůbec došla k posteli, do které jsem si lehla.

A v tu chvíli to na mě všechno dopadlo v plné síle. Nechtěla jsem, ale můj mozek mě nutil nad vším přemýšlet, což tomu zrovna dvakrát nepomohlo. Teď už ani nemám nikoho, komu bych mohla všechno říct, abych to ze sebe nějak dostala - rodina dělá, že pomalu neexistuju, Marcus mě teď musí nenávidět a se Soph jsem taky musela přerušit všechny kontakty, aby byla parta spokojená.

Ani jsem si nevšimla, kdy přesně mi začaly stékat slzy po tvářích, každopádně už nešly zastavit. Bylo jich víc a víc. Dopadaly na polštář, kde po nich zůstávaly mokré skvrny, které se po chvíli změnily na velký mokrý flek. Nevěděla jsem, jestli takhle trávím sekundy, minuty nebo hodiny. Čas nehrál roli.

Marcus

Co jsem udělal špatně? Snažil jsem se vracet postupně po dnech zpátky a přehrával jsem si vše, o čem jsme se spolu bavili. Pokoušel jsem se najít něco, co by mi vysvětlilo ten dnešek. Ale bohužel se mi nic nevybavilo. Nepřišel jsem na nic, co by jí mohlo donutit k takovému kroku.

Nejvíc mě ale zaráželo, s jakou klidností a odtažitostí mi to řekla. Jako kdybychom nikdy nebyli nic víc než jen dva cizí lidé, kteří se potkali dvakrát v životě a sotva věděli o existenci toho druhého.

I když mě tohle přemýšlení dohánělo k šílenství, bylo mi to jedno. Ve vzpomínkách jsem byl stále s ní a oba jsme byli šťastní a zamilovaní - nebo aspoň jsem si tehdy myslel, že to cítí stejně jako já.

Martinus ze mě samozřejmě všechno dostal hned, jak jsem se přiřítil domů. Byl jsem mu vděčný, že tu pro mě byl a já se mu tak mohl vybrečet na rameno. Bez něj bych už neměl nikoho...

Zkoušel jsem psát a volat Xis, protože jsem si podle Martinusova názoru zasloužil pořádné vysvětlení, ale ta byla samozřejmě nedostupná. Nakonec to skončilo u bezvýznamného koukání na obrázek na zamykací obrazovce, odkud se na mě usmívala ona. Koukal jsem na to tak dlouho, dokud jsem tím nenaštval Martinuse, který mi po nějaké době můj mobil zabavil s tím, že bych akorát trápil sám sebe.

Všimla jse si, že jsem skoro vůbec nepsala Marcusův pohled a tak se tu teď začně objevovat častěji 💕💖

Každopádně jsem vám chtěla opravdu hrozně moc poděkovat za neuvěřitelných 500 sledujících😭 vůbec nevím, kde se mi tu tolik lidiček vzalo, ale vůbec tomu nemůžu uvěřit, protože je to pro mě hrozně velké číslo, takže ještě jednou moc moc moc děkuju😭💖 ani nevíte, co to pro mě znamená a jak moc si toho vážím💕😭💖

Jinak mi určitě napište vaše názory na kapitolu do komentářů💎

Xx Terez💕