Daniela nebo-li Jung Bong Yoon, která žije od malička s rodinou v Česku, ale jednoho dne se musela náhle odstěhovat s celou rodinou do Koreje. Jaké to pro ni bude, když celý život žila v Praze a jen jednou v životě byla v Koreji. A taky budu se moc...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Měl otevřenou krabičku s vajíčky. A když jsme se srazili tak se mu ty vajíčka rozplacla na něj.
,, Strašně se ti omlouvám. " Řekla jsem mu.
Díval se na zem a nic neříkal. Pak se kouknul na mě. Chtěl něco říct,ale předběhla jsem ho. ,, Já strašně se ti omlouvám ale teď musím rychle ji. Strašně se tu omlouvám."Nevěděla jsem co i v tu chvíli mám dělat, tak jsem rychle běžela k pokladně kde jsem si to zaplatila.
Běžím na autobusovou zastávku a pak si sednu na lavičku a oddychovala jsem.
Strašně mi toho kluka bylo líto. Jen teď doufám že ho už nikdy nepotkám.
Přijel můj autobus a já nastoupila sedla jsem si úplně do zadu. Seděla jsem u okna a dívala se z něj. Dveře se už pomalu zavírali, ale pak jsem zahlédla toho kluka jak nastupuje. Nevěděla jsem co teď dělat. Nechtěla jsem ho už vidět.
Měl tričko i bundu od těch vajíček. Cítila jsem že jde směrem ke mě. Furt jsem se dívala z okna když si sednul vedle mě.
Myslím že mě ještě nepoznal a snad ani nepozná. Jen v tom jediným mužů doufat, protože je to jediný co mě může zachránit.
Byla jsem cela otočená k oknu, aby na mě neviděl.
Příští zastávka je už moje. Budu potřebovat vystoupit, ale on furt sedí opřený se zavřenýma očima. Myslím že spí. Teda aspoň to tak vypadalo. Vypadá roztomile.
No teď jen přemýšlím jak mám vystoupit. Nechci ho oslovit. Bojím se že by mě poznal. Ale pokud spí tak bych ho mohla pomalu překročit. Pomalu jsem se zvedala s nákupním taškou. A po malých kručcích jsem prošla.
Ještě mi stačilo pár kroků a byla bych uz na male uličce v autobusu. A pak ji sejít.
Ale než jsem to stačila udělat, tak prudce zabrzdil autobus a já jsem spadla na něj.
Seděla jsem na na něj. Pomalu jsem se otočila a doufala v tom aby se nevzbudil.
Ale nejspíš jsem doufala marně. Když jsem se otocila tak už měl otevřené oči. Díval se na mě zamračeně.
Okamžitě jsem vstala a šla do uličky. Šla jsem směrem k věřím a stala u nich. Čekala jsem než zastaví autobus a otevřou ty dveře.
Rychle jsem vystoupila z autobusu a šla jsem směrem domů. Skoro jsem i utíkala, ale byla to spíš rychlo chůze.
Dorazila jsem už konečně domu a mohla si oddychnout. Nevím ani proč jsem se tak bála, ale nemohla jsem se zbavit toho pocitu. Nevím asi jsem divná.
No ale už jsem doma tak už je to všechno v pohodě.
,, Ahoj, už jsem doma" Pozdravila jsem své rodiče.
,, Ahoj" Pozdravily mě rodiče a teta nazpátek.
,, Tady máš ten nákup. " Položila jsem nákupní tašku na kuchyňsky stůl a dal máme na líčko pusu.
>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>
,, Rodino chci vám něco oznámit, tak mi prosím davejte pozor. "Ohlásil nám táta při večeři.
Všichni jsme se mu věnovali pozornost. ,, Tak chci vám oznámit že jsme si tady s maminkou našli pro naši rodinu být. Takže se můžete pomalu zbalit věci. Není to tak daleko od tuď, tak to je dobrý ne? Pozítří vám dam klíče ob bytu abyste si tam mohli nastěhovat věci. A zítra chci taky abyste byli už doma ve 3. Pojedem tam se kouknout a rozhodném kdo kde bude mít pokoj. " Dokončil svůj prolog.
,, Je to všem jasný? " Ještě se zeptal.
Jen jsme mu na to kývli a dal pak pokračovali večeřet.
Po večeři jsem šla do pokoje a napsala Věře.
------------------------------------------------------- Bong Yoon: Zítra nebudu moc být venku tak dlouho. Musím být už doma ve 3 hodin.
Jun Hae: Proč?
Bong Yoon: Budem se stěhovat. A tak se zítra koukne jak vypadá nás být. Přece tu u tety nebudeme bydlet na pořád.
Jun Hae: Dobře. 😔
Bong Yoon: Proč ten smajlík? 😟 Něco se ti stalo?
Jun Hae: Ne Ne. Jen co budu dělat celý den? Nemůžu jít s vámi? Já nechci strávit celý den v hotelu.
Bong Yoon: Jooooo😍😍😍 já bych chtěla aby si jela s námi. Počkej zeptám se.
