Daniela nebo-li Jung Bong Yoon, která žije od malička s rodinou v Česku, ale jednoho dne se musela náhle odstěhovat s celou rodinou do Koreje. Jaké to pro ni bude, když celý život žila v Praze a jen jednou v životě byla v Koreji. A taky budu se moc...
"Kolik je teď u vás hodin? Chci si s tebou zavolat. Chtěla jsem ti zdělit dobrou zpravu, ale teď už nevím jestli je to vubec Dobrá zpráva. Já už totiž vím kam pojedu. Pojedu totiž do Koreje. Myslela jsem si že to bude Dobrá zpráva, že tě mužů videt a ztratit s tebou prázdniny, ale taky se bojím že budou poslední co spolu ztravíme😭😭😭😭😭. Už teď mi moc chybíš. Co tady budu dělat sama bez tebe. Zavolej mi až budeš moc a bez ohledu kolik je hodin. Prostě mi zavolej. "
Hned po tom co jsem si přečetla její slohovku, tak jsem ji zavolala. Během okamžiku mi to zvedla.
Já: "Haló, Věro slyšíš mě dobře? "
Věra: "......... "
Já: " No tak, prosím odpovězte mi. "
Věra: " Já nevím co ti mám říct. To prostě není fér. Protože se budeš muset zvyknout na všechno nové a to už nemluvím o učení. Jak se tam budeš učit? Vždyť dokážeš jen mluvit korejský ale psát neumíš. To se chceš všechno učit od znova? "
Já: " Je to pravda že ještě tak dobře neumím číst nebo spat. Ale něco malo dokážu. A taky mě už máma přihlásila na moji novou školu. Pokud jde o to psani nebo čtení tak už chodím na doučování. Ale co mám dělat no. Je mi taky líto rodičů nesmím být tak sobecká a myslet jen na sebe. "
Věra: " Já nevím. A nemůže tam zůstat jenom tvoje máma? "
Já: " Nemůže. Chce abysme všichni strávili víc času s babičkou. Nejde to jinak. "
Věra: " Všechno co tady je mi te bude připomínat. Bude se mi hodně stýskat. "
Já: " Mě taky. Tak aspoň tebe ještě mužů vidět naposledy. Ještě mi nápis kdy přiletíš a taky mi adresu posli jop. Ale teď už musím jít. "
Věra: " Dobře tak zatim"
Musela jsem už ukončit nás hovor, protože bych to pak nestíhala. Mám totiž doučování. A za chvíli mi jede autobus.
Jen jsem se oblékla. Popadla jsem klíče a mobil a hodila je do kabelky. Obula jsem si boty, vzala si kabelku a hned běžela na autobus.
Jako moc se tam netěším, jelikož tam mám ztravit skoro 4 hodiny. Doučování mi pak zkončilo kolem páté hodiny. Šla jsem domu a dala si sprchu. Povečeřila jsem pak s rodinou.
>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>
O 2 týdny později
Za 2 hodiny by měl přistát letadlo, na kterém je teď Věra s Jejím mámou.
Až přistane tak by mi měla napsat u jaké braný stojí. Abych ji mohla najít co nejrychleji.
Taky už tady v Koreji dlouho nebyla. Stejně jako já. Ale už jsem tady přes měsíc tak si víc zvykam. Mám na mysli to mluvení. V ČR mluvíme jen český a možná tak někdy zapleteme i tu korejštinu. Ale má to jen dva důvody. Za prví to je že nějaké konkrétní slovo neumíme vyjádřit v češtině a nebo naopak. A za druhý je to jen kvůli tomu že chceme poštvávat lidi co mám chtějí rozumět ale nerozumějí nám.
Zrovna jsem teď doma a sprchu se abych ji mohla přivítat. Přece ji nepřivítám cela od potu. Protože sprintuju. Vůbec nic totiž nestíhám. Mám totiž 3 krát týdně doučování se psaní a tam ztrácím tak 2 hodiny. Ale nejde tak úplně o gramatiku. Spíš jde o ten krasopis. A pak skoro dalších 2 hodiny mám psaní a čtení. A tam už jde o gramatiku.
Když jsem se už osprchovala tak jsem se oblékla.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Pak jsem vyrazila, abych to ještě stihla.
Když jsem dorazila na letiště, tak jsem jenom čekala než mi Věra napíše.
Čekala jsem na ni tak asi půl hodiny."Už na tebe čekám u hlavního vchodu. "Napsal mi Věra SMS.
,, Dobré tak tam počkejte přijdu hned za vámi. " Odepsala jsem ji.
Běžela jsem k hlavního vchodu. Nehorázné jsem se na ni moc těším. Taky se už těším jak si to tu užijeme.
Z dálky jsem ji uviděla jak mi mává a ještě víc zrychlila svůj běh.
Pohled Věry.
Když jsem ji napsala tak jsem se rozhlížela jestli ji někde neuvidím.
Když jsem se rozhlížela, tak jsem viděla jak běhá. Zamávala jsem ji a ona ještě víc zrychlila.
Běžela jsem taky za ni. A když jsme se střetly tak jsme se obejmuly.
,, Ahoj. Strašně tě ráda vidím. " Pozdravila jsem ji.
,, Ahoj. Taky tě moc ráda vidím. " Při poslední slově se ji podlomil hlas a ještě víc si mě přitiskla k sobě. Z očí ji začaly téct slzy. Nechápala jsem proč. Mela by být šťastná že mě vidím. A ne naopak.
,, Proč brečíš? "Zeptala jsem se a dívala se na ni.
Pohled Daniely
,,Já nevím. Jen jsem šťastná že tu jsi. "
Ani jsem nevěděla že mi tečou slzy. Jen jsem prostě byla moc šťastná z toho že je tady.
Zastavily jsme taxi a jely do hotelu. Vzaly si jeden pokoj a byla jsem u nich do večera.
V osm jsem už musela jít domu. Jinak by měli rodiče starosti.
