The Unexpected Paths Of Love

14. část - Rozhovor

Je to tu. Pátek. Vylovila jsem mobil zpod mého polštáře a napsala Naty: "Tak co? Všechno v pořádku?". Vyskočila jsem z postele a začala svůj každodenní proces. Navlékla jsem si jednoduché bílé tílko a přes ramena jsem si přehodila černý svetřík. Nasoukala jsem se do džínů a zkontrolovala si mobil. Fialové světýlko mi oznamovalo příchozí zprávu od Naty. Spěšně jsem ji otevřela a přečetla si ji. "Samozřejmě ;) Nemusíš se strachovat, všechno jde podle plánu." Oddechla jsem si úlevou a hodila mobil do tašky. Zamířila jsem do koupelny a ze svých blonďatých vlasů jsem si upletla naschvál odbytý cop. Rychle jsem se nalíčila a už jsem cupitala dolů po shodech s taškou v ruce. Tašku jsem odhodila do předsíně a naplnila Miovi misku. Od Sophie jsem si vzala toast který mi už podávala a nacpala jsem si ho do pusy. Vyměnila jsem Miovi vodu a spěšně ho podrbala za ouškem. Spokojeně zapředl a já chvátala si obout boty. Sophie se na mě udiveně podívala. "To máte zase sraz? Ještě je celkem brzo, kam tak pospícháš?" Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, dneska ne. Potřebuju si od Andrewa opsat úkol na ájinu nebo bude zase Allen zuřit.", ušklíbla jsem se nad pomyšlením nad učitelkou kterou jsem z celého srdce nenáviděla. Popadla jsem svoji tašku a zamávala Sophii na rozloučenou. Vyšla jsem z baráku a pořádně se nadechla. Vzduch voněl po dešti. V noci pršelo a všude bylo mokro. Kličkovala jsem mezi loužemi na chodníku a než jsem se nadála, stála jsem před školou. Zamířila jsem nahoru ke své třídě. Posadila jsem se do své lavice v rohu třídy a vytáhla jsem si svoje věci z tašky. Z malé kapsičky mojí tašky jsem vytáhla mobil a podívala se na hodiny. Bylo 8:52 a Andrew tu pořád nebyl. Zklamaně jsem si povzdechla a podepřela jsem si hlavu jednou dlaní. Tak alespoň nějak zabiju čas..., pomyslela jsem si znuděně a zapla jsem si Candy Crush Sagu. Když už uběhla nějaká ta doba, zkontrolovala jsem si znova čas. Už bylo 8:07. Kde sakra všichni vězí?! Za 13 minut začíná hodina a já jsem tu pořád sama? Zamračila jsem se. Není to divný? Sklamaně jsem si povzdechla a sklopila hlavu. "Eh... Andrew?", ozval se klučičí hlas ode dveří. "Heh?", překvapeně jsem zvedla hlavu a uviděla stát Masona ve dveřích, rozhlížejícího se po třídě. "Ah, Emmo! Já jen... Andrew tu ještě není?", zeptal se mě když si mě všiml. Zavrtěla jsem hlavou. "Čekám tu už dost dlouho ale nikde nikdo...", pokrčila jsem rameny. Vrátila jsem pohled k mému mobilu ale po delším trapném tichu jsem znovu vzhlédla. Vypadalo to jako kdyby Mason nad něčím váhal, ale nakonec se rozešel ke mě. Narovnala jsem se a udiveně zamrkala. Sedl si na židli patící k lavici přede mnou a sedl si čelem se mě, ruce opírající a o opěrátko. Tázavě jsem naklonila hlavu trošku na stranu a vyčkávala. "Eh... No víš... vlastně jsem ti ani pořádně nepoděkoval za to, jak jsi mi pomohla...", vykoktal ze sebe. Vrátila jsem moji hlavu do normální pozice a pokrčila rameny. "To nebylo nic zvláštního...", zamumlala jsem. "Ne!", vyhrkl Mason. Překvapeně jsem se na něho podívala. "Totiž... Nikdo jiný nic takovýho pro mě neudělal...", zrudl trošku Mason. Trošku jsem se zachichotala a on zrudl ještě víc. Na jeho tmavé pleti to sice nebylo skoro vidět ale nemohla jsem zadržet úsměv. "Vicky je Sophiina nejlepší kámoška. Přišlo mi logické to udělat.", pokrčila jsem nad tím rameny. Zase to trapné ticho. Mason nic neříkal a já nepřítomně hleděla do mobilu. "Víš, Emmo...", začal zase Mason a v tu ránu se otevřely dveře a dovnitř vešla Naty. Oba jsme se překvapeně otočili směrem k ní a Mason se zarazil v půli věty. Naty si uvědomila co právě udělala a dala si ruku přes pusu. "Jajks!", vykřikla Naty a kousla se do rtu. "Ruším moc?", zeptala se nervózně a hledala jakousi únikovou cestu. Usmála jsem se na ni. "To víš že ne! Jo, a že mi dáš opsat tu ájinu? Že jooo?", žadonila jsem úpěnlivě a doufala, že se mi povedlo změnit téma. Naty pochopila můj záměr a s úsměvem přikývla. "Tak... Já už asi půjdu...", zamumlal Mason a zvedl se ze židle. "Měj se!", rozloučila jsem se s ním s úsměvem na tváři a jakmile zmizel Mason, zmizel i úsměv. Povzdechla jsem si a začala si opisovat od Naty úkol do ájiny.