The Unexpected Paths Of Love

18. část - Všechno se mění

"Rozešla jsem se s Davidem."

Nevěřícně jsem zamrkala. Cože? To se mi jen zdálo, že jo? Že to opravdu právě neřekla? Prudce jsem se otočila čelem k Sophii. Stála tu přede mnou, s vážným výrazem ve tváři. Všimla jsem si jak se jí v očích lesknou slzy.

"Posaď se, Sophie. Všechno mi povyprávíš.", vyzvala jsem ji a udělala na posteli vedle sebe místo.

"Já... Myslela jsem si že to chce ukončit on. Vyhýbal se mi, když jsem ho potkala dva týdny mi neřekl ani ahoj. A pak za mnou přišla Marie. Řekla mi že zaslechla, že se se mnou chce rozejít. To byla poslední kapka. Udělala jsem to, Em. Rozešla jsem se s ním." Sophii se po tváři zkutálela slza. "Mason věděl jak mi v té chvíli bylo. Utěšoval mě a nakonec to došlo k tomu, že se mi vyznal. On se mi vyznal Em!", usmála se smutně. Zarazila jsem se. Sophie a Mason se sice stali v poslední době nejlepšími kámošemi, ale tohle jsem nečekala. Sophie pokračovala dál. "Já si uvědomila že ho mám ráda víc než jen kamaráda. Řekla jsem mu ano... A pak mi zavolal. David mi zavolal a hrozně se mi omlouval a chtěl mě zpátky. Víš jak mi bylo? Samozřejmně jsem mu všechno musela vysvětlit, že jsem s Masonem. Zní to blbě, jako bych byla nějaká děvka, já vím, ale to jsem si uvědomila moc pozdě... David to položil a po chvíli mi poslal smsku...", popotahovala Sophie a podala mi svůj mobil. ''Zklamala jsi mě. Nechci tě už ani vidět. Už pro mě neexistuješ.'' Au, pomyslela jsem si. To muselo bolet. Mobil jsem položila a Sophii pevně objala. "Co Mason?", zašeptala jsem po chvíli. "Zlatíčko. Chápe mě a i když tu se mnou není pořád mě utěšuje...", usmála se lehce.

Povzbudivě jsem se usmála, jak jen jsem dokázala. "No vidíš. Tak co sedíš tady a vzlykáš? Mason bydlí hned naproti a určitě na tebe čeká, na Davida se vybodni. Mason tu pro tebe bude vždycky, to přece víš." popohnala jsem ji směrem ke dveřím. Kéž bych měla takové štěstí jako ty, dodala jsem si sama pro sebe v duchu. Sophie si utřela slzy hřbetem ruky a vděčně mi stiskla ruku. "Děkuju, Em." zašeptala a vyběhla z mého pokoje. Za chvilinku jsem zaslechla jak s zavřely dveře od bytu a chvilinku poslouchala Sophiiny kroky jak si to spěchala k Masonovi.

Zavřela jsem dveře a zalezla zpátky na postel. Zabalila jsem se do deky, opřela se zády o zeď a přitáhla si kolena k sobě. Najednou jsem si uvědomila že vidím všechno rozmazaně a tváře mám celé mokré. Popotáhla jsem a slzy si utřela. Co to proboha dělám? Teď není zrovinka nejlepší chvíle abych se sobecky litovala, okřikla jsem se v duchu. Není důvod proč bych se vůbec litovat měla, s Masonem nikdy nemůžu skončit, to je samozřejmost. Naneštěstí se s ním vůbec nevídám a nepatřím do jeho kroužku přátel, kam zapadají i lidi jako Sophie a Vicky. A s tím nic nenadělám.

Naposledy jsem si otřela slzy a otevřela oko dokořán. Vystrčila jsem hlavu do chladné noci a pořádně se nadechla studeného vzduchu. Ten mě přinutil se trochu vzpamatovat a já si zalezla do postele. Zhasla jsem a při poslouchání zvuku větru jsem se ponořila do bezesného spánku.