Black and white swan

Patnáctý díl

Harryho pohled:

Celou noc se snažím zabrat, ale nic. Spánek ne a ne přijít. Dělám chybu. Sakra. Několik chyb. Chyba je, že jsem se nechal obalamutit znova Louisem, i když moc dobře vím, že se nezmění. Chyba je, že jsem souhlasil se všemi podmínkami na babiččin pohřeb. Chyba je, že ještě ležím v tomhle pokoji. Chyba je, že jsem odkopl svoji jedinou a pravou rodinu. A největší chybou je, že jsem stále naživu. Celej tenhle život je jeden obrovskej omyl.

Ať chci nebo ne musím se dívat na člověka, kterýho miluju a stejně mu nemůžu věřit. Tiskne si mě k sobě jako by to bylo to poslední co ho drží při životě, a přece jenom na něj právě teď čeká někdo jinej a v úplně jiným pokoji. Ruku, kterou má přehozenou přes můj pas mu dám k jeho tělu a opatrně vstanu, abych ho nevzbudil. Nemůžu přece vedle něj zůstat. Už tak je zoufalí, že jsem s ním něco měl, když má přítele. Nikdy jsem si nemyslel, že ze mě bude děvka. Tohle jsem posral na plný čáře.
Prohrábnu si vlasy a přejdu k oknu. Kdyby se právě objevili na našem dvorku asi by to se mnou seklo. Představa, že by mě našli tak rychle je. Je to jako. Jako byste si hráli v dětství na schovávanou a nejdůležitější pro vás bylo zůstat nenalezenej tak dlouho jak jen to je možný, než najdete odvahu hnout se a nezastavit dokud nejste v bezpečí. Jenomže tohle je trochu jiná situace.

,, Jsi v pohodě?" zakňourá od postele. Zaslechnu jak šustí deka a jak jeho chodidla ťapkají po zemi. Obejme mě kolem pasu a hlavu mi zavrtá mezi lopatky. Jeho spojené ruce na mým břiše zakreju svýma a palci ho hladím na předloktí. ,, Proč nespíš?" zašeptá a vtiskne mi pusinku mezi lopatky, na které se zase položí.

Natočím k němu hlavu, ale nevidím ho. Je to tak roztomilí jak se ke mě tiskne, ale stejně bych ho měl odstrčit. ,, Nemůžu usnout. Nějak moc myslím," skousnu si ret. Pomalu přejde přede mě, ale já se dívám pořád ven. Vím, že mě pozoruje. ,, Měl by jsi si jít lehnout. Kdyby tě tady viděl Jimmi asi by udělal další scénu a měl by na to naprostý právo," odstrčím ho od sebe a sám se rozejdu ke křeslu, do kterýho se svalím.

Přitáhne si k sobě deku ještě blíž a zmateně po mě střelí pohledem, kterej mi jasně říká co by nejradši udělal. ,, Myslel jsem, že jsme se usmířili. Že jsme si odpustili všechno," zkřiví pusu a volnou rukou hodí do vzduchu.

Kdyby si aspoň byl nezadanej! ,, Jo usmířili, ale to neznamená, že to bude stejný. Nechávám tě tady dneska, protože se ti nechtělo bejt doma. A taky jsem se ti omluvil, protože mě mrzelo, že jsem na tebe tak vyjel, protože jsem byl nasranej. Vlastně jsem nasranej pořád," plácnu se rukama do stehen a nakloním hlavu, abych viděl aspoň trochu světla v jeho tváři. Poposednu si a protřu si kořen nosu. ,, Neznamená to, že chci, aby to mezi náma nějak dál pokračovalo. Vím co jsem ti všechno řekl, ale nejsem schopnej odmávnout to rukou," uchechtnu se, protože jedinou jeho reakcí na to všechno je jen kroucení hlavou. Nevim jestli tomu nevěří a nebo nesouhlasí.      ,, Všechno co se tady dneska řeklo je pravda. Mám tě rád Louisi, ale to na tom nic nemění. Opravdu odejdu. Opravdu ti jednou, jestli to stihnu, řeknu všechno. Ale nic mezi náma nebude," zakroutím se skousnutým rtem a lokty se zapřu do kolen.

Pomalu dojde až ke mě a klekne si na zem. Rukou si drží u těla deku a tu druhou přiloží k mojí tváři. ,, Je to pro tebe aspoň z poloviny stejně tak těžký říkat, jako pro mě poslouchat?" zašeptá a já zase můžu vidět jak se mu lesknou oči. Jak jinak mu to mám říct, aniž by to bolelo oba nebo jenom jednoho. Jestli nelže v tom, že mě má rád tak je to pro nás oba těžký. Přikývnu na jeho předešlou otázku. ,, Jak moc mi nevěříš?" zašeptá znovu.