Black and white swan

Třicátý šestý díl

Ahoj jsem tady.. :D Omlouvám se, že nebyl díl v pondělí, ale nestihla jsem to znovu napsat, protože jsem si to já pako neuložila a smazala celý díl.. Je to všelijaký a rozhodně kratší než jindy píšu, ale doufám, že se bude aspoň drobet líbit. Budu ráda za váš názor i kritiku. :) Děkuju mockrát a omlouvám se za chyby.. 
Luciqa.. :*

Nepohodlně se zavrtím. Jsem idiot! Chci, aby se mnou mluvil a zároveň nechci abych znovu musel poslouchat ty příšernosti. Nejradši bych byl, kdyby si promluvil s psychologem. Co když budu reagovat špatně? Vezme si to zle a bude si myslet, že se mi hnusí nebo co já vim. Z myšlenek mě vytrhne jeho ruka na té mojí. Zmateně se na něj podívám a zkousnu si ret. Jsem nervózní už jen z jeho přítomnosti. ,, Pokud o tom nechceš mluvit tak nemusíme," zašeptá najednou.

Tak trochu jsem si to přál. Chtěl jsem, aby mě nechal na pokoji, ale jen co se pohl k odchodu tak jsem ho pevně chytil za ruku. Jsem idiot, ale ne takový, abych si ho znovu nechal utéct. Překvapeně se na mě zadívá. ,, Chci aby jsi mi to řekl. Aby se ti ulevilo a byl jsi zase v pořádku. A jsem tady pro tebe. Vždycky budu," pousměju se a přisunu se o něco blíž.

Jen chvíli nastane naprostý ticho. ,, Nesnáším se za to jak jsem se k tobě choval a celkově my všichni. Poskytl jsi nám domov, bezpečí a lásku, kterou jsme ti nevraceli. Takže se ti za to opravdu omlouvám. Ten den, kdy jsi mě chtěl požádat o ruku tak jsem byl v bolestech a hrozně mě vytáčelo to jak se staráš," vydechne zamračeně. Ještě se mi ani nepodíval do očí. ,, Nechtěl jsem, aby ti na mě záleželo, protože mě na sobě nezáleželo. Věčně jsem se utápěl v sebelítosti a nenávisti ke všem a všemu. Do teď nechápu proč se tohle stalo zrovna nám a nemůžeme mít normální život," zašeptá tak tiše. Spíš sám pro sebe jak pro okolní svět. ,, Když mi zemřela babička tak jsem se opravdu cítil dost sám a zranitelně. Sice by proti nim neměla šanci, ale stejně by mě chránila jak by jen mohla, kdyby tady ještě byla. Takže když odešla věděl jsem, že už nejsem chráněnej." Slabě kývnu hlavou, i když to nemůže vidět. Tak moc mě to mrzí. ,, Jenže pak je pustili a já věděl, že už nikdy nebudu v bezpečí. A tím, že jsme se spolu začali sbližovat tak můj strach rostl, protože jsem nechtěl, aby ublížili i tobě. Nevěděl jsem ani kde jsou ostatní. Jestli je už nenašli. Jestli náhodou nejsou v nebezpečí. Bál jsem se jim zavolat, aby na ně díky mě nepřišli. Bylo toho už hodně," kníkne a začne si hrát s mými prsty. Ani nevím co mu mám říct. Nebo jestli radši zůstat zticha. ,, Když mě unesli tak jsem byl někdo jinej. Dokázal jsem totiž věřit člověku, kterej mi nabídl lepší život jen proto, aby se jim zavděčil a patřil do jejich kroužku úchylných psychopatů," zavrčí najednou. Ten zvuk mi připomněl chvíli v koupelně, kdy jsem poprvé viděl ty jizvy na Zaynovo nohou. Vydával stejné zvuky jako raněné zvíře. Tehdy mě napadlo, že je opravdu pravda, že spolu vyrůstali a i teď se neubráním té myšlence. ,, Když mě pak vyhodili ven na ulici a já jen okrajově vnímal tvojí přítomnost tak jsem se chtě nechtě musel uklidnit, abych neublížil tobě. Byl jsem doslova na pokraji sil, ale ty jsi mi jí dodával." Konečně se na mě podívá. Slabě se směje, ale oči má plné slz. Pomalu mu ruku položím na tvář, kde mu setřu jedinou slzu, kterou neudržel. ,, Vím, že jsem ti ubližoval, když jsem se ti stranill a nechtěl jsem, aby ses mě dotkl. Jenže jsem se bál, že si brzo uvědomíš to co jsem já už dávno věděl. Byl jsem nechutná bytost. Necítil jsem se ani jako člověk, ale spíš jako kus odpadu, který použili a pak ho odhodili. A nemůžu si pomoct, ale cítím se tak i teď." Sotva jeho poslední slova dojdou k mým uším tak si ho vtáhnu do pevného objetí.

Zaraženě vydechne přebytečný vzduch z plic a schoulí se víc ke mě. Vždycky to takhle mělo být. Přesně tahle chvíle je ta správná. A cítím to konečně po hodně dlouhé době. ,, Nikdy o sobě takhle už nemluv. Jsi ten nejstatečnější, nejsilnější a nejroztomilejší člověk, kterýho znám. To proto tě tak moc miluju," zašeptám mu do vlasů.