Black and white swan

Čtvrtý díl

Ahojte jsem tu s novým dílem. Omlouvám se za chyby. Mějte se.. :)

Zůstal jsem opařeně civět na jeho chvějící se tělíčko. Neváhal jsem a rovnou si ho vtáhl do objetí. ,, To bude dobrý Harry. No tak. Šššš. Hazzy klid," uklidňoval jsem ho a hladil ho po zádech. Sám jsem si vzpomněl jaké to bylo ztratit oba rodiče. Ale přesto jsem měl tety a strýčky a dokonce i babičku a dědečka. Tenhle kluk nemá nikoho, co vím. Odtáhl se ode mně a otočil k oknu. Stále se klepal a já musel vyrazit. Je mi ho hrozně líto.

Celou cestu se mým autem ozývaly jeho tlumené vzlyky. Pokaždé když jsem se na něj podíval měl u rtů prst a nepřítomným pohledem sledoval krajinu okolo. Z očích mu stále stékaly slzy.

Pomalu jsem zastavil před našimi domy. Sotva vylezl jak byl vyčerpaný. Sledoval jsem ho jak klopýtá kolem mého auta k chodníku. Taky vystoupím, když už se neopírá o kapotu. Stojí na dešti a pozoruje dům své babičky. Dojdu až k němu a obejmu ho kolem ramen. ,, Pojď," zašeptám a společně dojdeme až ke dveřím.

Sotva vytáhl klíčky hned mu spadli na zem. Sehnul jsem se pro ně a odemkl. Hned mě do nosu praštila podivná vůně. Nebyla nepříjemná ba naopak. Vonělo to jako naše dětství. Harry se znovu rozbrečel. Zamkl jsem za námi a dovedl ho do obýváku kam jsem ho posadil. Odběhl jsem do kuchyně a otevřel lednici, abych našel něco silnějšího k pití. Když jsem, ale uvnitř našel narozeninový dort nemohl jsem se hnout ani o píď. Já zapomněl!

Poslepu jsem nahmatal láhev čehosi co vypadalo jako vodka. Napil jsem se a potom jsem se vrátil do obýváku, ale tam nebyl.

Harryho pohled:

Jak mi to mohla udělat? Byla moje jediná rodina a teď jsem tady zůstal sám. Mám dneska narozeniny a ona mi umře.

Pomalu dojdu do svého pokoje. Louis už nejspíš vypadl. Díky Bohu. Vejdu do pokoje a svezu se po dveřích dolů. Bolí mě hlava a nemůžu dýchat. Moje astma z toho musí být nadšené! Smutek, ale vystřídá vztek na všechno. Přejdu ke svému stolu a všechno z něj smetu. Fotky, návrhy, školy na které mě přijali. Lampičce upadla hlava. Fotky z mého dětství na stěnách už taky nebyli. Věci ze skříně byli všude. Přešel jsem k nočnímu stolku, na kterém byla fotka mých rodičů. Jo jasně moji rodiče. Hodil jsem ji o protější stěnu a rukama si vjel do vlasů. Začínal jsem sýpat. Ještě záchvat do toho všeho mi chyběl. Ale kde mám sakra teď v tomhle smetišti svůj inhalátor?!

Kleknu si na všechny čtyři a odhazuju věci na zemi. Můj dech je čím dál tím těžší. Po tváři mi stále stékají slzy. Konečně ho najdu a rovnou třikrát si dejchnu. Pomalu se začnu uvolňovat. Když ale vidím fotku mojí babičky, kterou jsem ukazoval Desmondovi zase mě zabolí srdíčko. Já jí roztrhl?!

Roztřeseně si ji vezmu do rukou a přejedu po její tváři. ,, Harry jsi v pořádku?" ozve se rozklepaně u dveří. Zakývám hlavou a dál hladím fotku.

Trhaně se nadechnu. Oči mi těžknou. Po každým záchvatu jsem unavený jako štěně. ,, Jsem," zachraptím. ,, Klidně můžeš jít domů. Někdo tě bude postrádat," pomalu se zvednu a shodím všechno z mojí postele, na kterou si lehnu.

On ke mě, ale přejde a přisedne si. ,, Mohl bych tady zůstat? Chci se ujistit, že budeš v pořádku," zašeptá jakoby se bál říct mi v tomhle stavu cokoli.

Zadívám se mu uslzenýma očima do těch jeho studánek. Jak dlouho tohohle parchanta miluju? Už od doby kdy jsem ho týral na pískovišti nejspíš. ,, Nic si neudělám Louisi," uchechtnu se.

Takhle bych babičce nikdy neublížil. ,, Nevadí. Rád bych ti byl po ruce, kdyby jsi potřeboval. A taky. Chci vědět proč nevím o tom jak dobrý jsi v naší branži?" pousměje se. Já mám k veselému úsměvu daleko.

Pokrčím rameny a dál sleduju obrázek babičky. ,, Mám na to školu od nejlepších. Víš co je šílené. Já zase nechápu proč jsi mě zaměstnal ve vaší firmě po tom co všechno jsem ti dělal na škole a v našem dětství. Byl jsem zrůda!"řeknu důrazně. ,, Jsem zrůda," zašeptám a snad poprvé spojím na delší dobu naše pohledy. Stále cítím slaný odlesk v mých očích.

Tiše se zasměje. ,, Vždyť víš, že já tě nezaměstnal. Byli to moji rodiče. Milovali tě a věděli něco co já nevím. A docela mě to zajímá, ale to nech dneska být. Desmond mi volal. Říkal že jsi ho zaujal a dám ti teda možnost předvést se. Za tři týdny se koná ta svatba. Je to na tobě. Fotograf jsi ty a vyber si spolupracovníky. A já ti poskytnu všechno co budeš potřebovat. Kdyby jsi potřeboval i podporu tak stačí říct a nebo se zastav v mojí kanceláři," usměje se na mě.

Jen zakroutím hlavou. ,, Mám už dávno na tuhle svatbu plán. Ale nevím jestli to chci dělat po dnešku," zašeptám s brekem. Najednou mě pohladí po tváři, do které se opřu. Vytáhne mě do sedu a ještě než mě obejme mě líbne na líčko.

Jemně mě hladí po zádech. ,, Jsem tady pro tebe. I ty jsi byl se mnou, když se stala ta nehoda mých rodičů. Kdykoli by jsi potřeboval společnost stačí mi zavolat a jsem u tebe," šeptá mi ho ucha. Popotáhnu a líbnu ho na krk, kde mu vyskočí husí kůže. Že by s ním něco dělala moje přítomnost? Ne to je blbost. Nejspíš je jen lechtivej. Přitiskne si mě blíž. ,, Odpočiň si. Já si lehnu do obýváku," usměje se ještě, ale já nechci být sám.

Chytím ho za rukáv. ,, Zůstaneš tady prosím," skloním hlavu. ,, Nechci být sám," dodám ještě. S novým úsměvem přikývne a lehne si vedle mě. Přitáhne si mě do objetí a zašeptá jen dobrou noc. Oplatím mu to a pomalu už usínám.

Probudil jsem se okolo půlnoci. Lou mě objímal kolem pasu a tiskl si mě k sobě. Opatrně se mu vykroutím ze sevření a přejdu ke svému stolu. Pomalu a hlavně tiše jsem si sebral všechny věci ze země a poskládal si návrhy na tu svatbu. Telefonem jsem si na to svítil. V tuhle chvíli je pro mě lepší práce než sny o tom co se jí stalo a myslet na to zatím nechci. I když musím zařídit pohřeb. Ach Bože, proč jsi si nevzal rovnou i mě?! Jsem tady sám... TY jsi mi nikoho nenechal!

Bylo kolem páté ráno, když se můj šéf začal probouzet. ,, Co se děje?" vyjekne, když zjistí, že neležím vedle něj a tiše nechávám stékat slzy po mých tvářích. Jen zakroutím hlavou. Otřu si tváře.

Stále mě zmateně sleduje. ,, Jdu se vykoupat. Klidně si vezmi něco k jídlu a potom se můžeš jít vysprchovat ty," oznámím mu a zmizím za dveřmi.