Sad girl

21.

On...on... To ne!
Dan se líbal s Luckou před školou. Začaly se mi kutálet slzy po tvářích a nešlo to zastavit. Viděla jsem jak se najednou Dan od tý mrchy odtáhnul a začal jí něco říkat. Mě to bylo ale fuk. Nedokázala jsem v tu chvíli ani dýchat. Jakoby jsem měla v sobě prázdno, díru. Ta mrcha mi zase zničila život. Celou tu dobu mě Kuba objímal a utěšoval, že to může být omyl nebo něco takovýho, ale ne omyl to vážně není to co jsem viděla vážně ne...
Kuba: Prosím už nebreč, to se nějak vysvětlí. Musíme do školy. Zkus aspoň to předstírat, že nebrečíš..
Já: Kurva vážně?! Pochopíš, že Lucie mi bude ničit život dál než neumřu a já na tohle nemám vážně ne...

Začala jsem zase nehorázně brečet na tohle nemám..

Já: Kubo, uděláš pro mě něco?
Kuba: Povídej.
Já: Omluv mě ve škole, že se mi udělalo ráno špatně, třeba. Děkuju.
Bez odpovědi jsem ho obejmula a se slzama jsem se šourala domů..
Když jsem konečně došla domů běžela jsem se slzami v očích do pokoje. Asi hodinu jsem jen ležela na posteli a brečela. Zkoušela jsem si to nějaká vysvětlit, ale všechny nápady mě hned rozbrečely. Konečně jsem se zvedla z postele. Namířila jsem si to do koupelny. Byla jsem jak mrtvola, která se jen hýbe. Sundala jsem ze sebe to užmoulaný oblečení, hodila jsem ho do pračky a vlezla jsem do vany. Napustila jsem si horkou vodu s pěnou. Jen jsem tam tak ležela a přemýšlela. Jen když jsem si vybavila dnešní ráno tak jsem zase začala brečet. Do ruky jsem si vzala žiletku, dala jsem si ji k ruce. Vůbec jsem nevěděla co dělám. Začala jsem žiletkou pohybovat po ruce. Jako bych se probudila z tranzu. Hned jsem odhodila žiletku na zem. Koukala jsem na to co jsem udělala, to jsem neměla dělat...

Začala jsem si to lehce mít jen vodou, ale i to nehorázně štípalo. Omyla jsem se a vylezla jsem z vany. Okolo těla jsem si omotala ručník. Hodila jsem žiletku do koše. Začala jsem rychle hledat nějakou velkou náplast. Nakonec jsem konečně našla, zalepila jsem si to opatrně. Hodila jsem si na sebe tepláky a tričko. Zalezla jsme do postele a po chvíli jsem usla.
...
Probudila mě až mamka..
Mamka: Niki, stalo se něco že nejsi ve škole?
Já: Mami... Já...
Zase jsem se rozbrečela. Mamka mě pevně objala a já věděla, že jí to musím říct..
Já: No mami, když jsem došla před školu tak jsem viděla jak se tam Dan s Lucii líbaj...
Konečně jsem to ze sebe vykoktala a začaly mi zase téct proudy slz.
Mamka: Nikuško, to bude dobrý. To se třeba nějak vysvětlí..
Já: Mami, na tom není co vysvětlovat. Přemýšlela jsem o tom a prostě mi Lucka chce zničit život a právě teď vyhrála. Můj život je na malinký kousíčky..
Mamka: Ale zlatíčko, hlavně zkus už nebrečet. Chceš udělat palačinky?
Já: Jo, děkuju mami. Mám tě ráda.
Mamka: Za nic, já tebe taky zlatíčko moje. A teď se trošku uprav, protože...I když jak tě teďka vidím...
Já: Co?
Mamka: Měl přijed Patrik.
Já: Cože? Jako vážně?
Mamka: Ano. Takže to nemám rušit?
Já: Rozhodně ne. Zkusím se nějak upravit.
Mamka: Dobře, jdu na ty palačinky.

Patrik je můj bratránek neboli můj nejlepší kamarád je mu 20 a je nehorázně sexy. Už 3 roky jsem ho neviděla, protože jel do Ameriky hrát hokej. Jsem na něj pyšná, že to dotáhl až takhle, ale zase je to dálka a hlavně strašně moc mi chybí. Dneska ho konečně uvidím. Sedla jsem si k mému kosmetickému stolku udělala jsem si lehký make-up a hlavně jsem si zakryla ty obrovský kruhy pod očima a ty opuchliny, no strašný. Na sebe jsme si vzala toto a byla jsem tak nějak hotová...

Mamka na mě volala ať jdu dolů. Když jsem uviděla kdo sedí u stolu nemohla jsem dýchat...
Já: Ty... Co tady kurva ještě děláš?!
Dan: Niki, já ti to chci vysvětlit. Není to vůbec tak jak to vypadá, věř mi prosím.
Já: Já už ti nevěřím ani slovo. Víš jak si vůbec mě ranil? Už stebou nechci ani mluvit, takže vypadni!

Začali se mi zase kutálet slzy z očí, hned jsem si je setřela. Šla jsem ke dveřím, otevřela jsem je a ukázala gestem ať vypadne.
Dan: Já se tě, ale nevzdám Niki. Já ti to chci vysvětlit. Chápeš to Lucka a já...
Já: Mlč a odejdi prosím.

Hned jak zašel ven zabouchla jsem za ním dveře. Chtělo se mi řvát a brečet, ale udržela jsme to v sobě. Sedla jsem si ke stolu. Mamka nic neříkala, protože ona věděla, že teď potřebuju ticho a nic neřešit. Předemě postavila takový palačinky jako nikdy...

Mamka: Tady máš.
Já: Děkuju moc, mami.
Mamka: Potřebuješ to. Jo a školu ti samozřejmě omluvim.
Já: Děkuju. Jo a kdy přijede Patrik?
Mamka: Má tady být každou chvíli, neboj už zachvilku.
Já: Moc se na něho těším. Tak moc mě chyběl.
...