Najednu stranu je šťastná na druhou smutná a nešťastná.
Věřila svým kamarádům, ale ty ji ji sklamali.
Kamarádi ji ničí život...
Jmenuji se Nikola Vítová...
Zase je ráno každý jiný krom toho, že od nás odjíždí Patrik. Ano, bude mi hodně chybět. Určitě máte otázky proč mě to tak vzalo atak. Já nevím, prostě mezi námi je takový pouto. Chceme být pořád spolu, ochraňovat se navzájem, být nejlepší kamarád, ale i přítel/kyně. My jsme všechno dohromady i když je to můj bratránek no nevlastní, ale je.
Mám hodinu do školy. Jsem už přichystána akorát si ještě vezmu něco na sebe. Dneska jsem zvolila pohodlný outfit...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Patrik si už dobaluje a na mě to čím dál víc padá.
Patrik: Niki, pojď ke mě prosím. Já: Copak? Patrik: Prosím nebreč kvůli mě, uděláš mi to ještě těžší. Za 4 roky budu tady s tebou. Každý den 24/7. Slibuji ti to. Nikuško moje, ani nevíš jak tě nechci opustit. Mám tě nehorázně rád a vždy budu. Kdykoliv mi zavolej i kdyby to mělo bejt o tom kreténovi. Pojď ke mě.
Nastavil mi náruč. Objala jsem ho tak jak nikdy nikoho.
Já: Taky tě mám moc ráda.
Takhle jsme se objímali a šeptali si do ucha pořád ty samý 3 slova dokola, asi 10 minut. Pak jsem se od něj odtáhla.
Já: Patriku, potřebuju ti něco říct. Patrik: Povídej. Já: Dan, není až takový kretén jak si myslíš. Patrik: Ty se ho ještě zastáváš?! Já: Nech mě to domluvit. Dozvěděla jsem se, že to Dan neudělal naschvál. Lucii ho donutila to udělat z nějakého důvodu stím musel souhlasit. Lucka to načasovala tak abych to viděla.
Rozbrečela jsem se ještě víc. Patrik mě začal utěšovat...
Patrik: Zlatíčko, nebreč. Víš to jistě že je to tak? Já: Jo a nejhorší je na tom to, že já ho ani nevyslechla. Kdyby jo tak... Patrik: Nesmíš si to dávat za vinu. Ty za to nemůžeš. Každá by takhle reagovala i já kdyby mi to nějaká holka udělala. Já: Ale já.. Patrik: Ty nic jasný?! A už nebreč nechci tě takhle vidět naposledy, chci tě vidět usměvavou a krásnou jaká jsi. Tak šup. Už budu muset vážně jet. ... Naposledy jsem ho objala. Nasedl do auta , celou dobu na mě koukal. Já už to nevydržela a začala brečet. Bohužel jsem to porušila. Když jsem se na něho naposledy podívala, viděla jsem jak taky mu ukáplo pár slz. Naposledy jsme si zamávali a on vyjel. Mamka celou dobu stala vedle mě a objímala mě. Sedla jsem si ke stolu a mamka mi podala hrnek s kafem.
Já: Mami? Mamka: Ano zlato? Já: Mohla by si mi popravdě říct co ste spolu včera řešili když jsem byla ve vaně? Mamka: No víš... Já... Já: Mami, já to chci vědět! Mamka: Dobře tedy. No víš ono to je tak trošku jinak proč Patrik musí dělat ten hokej a proč mu to končí až za 4 roky. Před těmi 5 lety mu mamka umřela a táta se ho vzdal, že se o něj nechtěl starat. Zařídil mu tvrdý režim. Vždycky hrál hokej rád, byl to jeho koníček, život, ale od tý doby co to nějak zařídil jeho táta tak to jde sním z kopce. Já jen vím, že to není jen hokej je to i napůl vojna. Má to až v Americe, aby se nestýkal snikym s tátovi blízkosti. Má to zařízený na 9 let a pak až může dobrovolně odejít. Kdyby chtěl teď tak by to bylo ještě horší než tam. Prý by zařídil aby šel do vězení a neměl by ani návštěvy nic, takže by se neviděl stebou. Jen kvůli tobě tam chodí, aby tě aspoň za ty 4 roky viděl a mohl ti někdy zavolat. Jeho tátu jsem znala dobře. Byl celkem dobrý chlap, ale jak mu zemřela žena tak se úplně změnil, vynil Patrika za její smrt. Od tý doby jsem jeho tátu neviděla a taky jsem ráda, protože kdybych ho jen zahlidla tak by to už nepřežil. To co udělal Patrikovi si nikdo nezaslouží.
