Sad girl

12.

Probudila jsem se znechucením toho, že je teprve středa, už chci pátek..
Neochotně jsem vstala z postele a zamířila jsem si to do koupelny. Vslíkla jsem se a vlezla do sprchy. Dala jsem rychlou a ochlazující sprchu. Nakonec jsem si ještě umyla vlasy. Vzala jsem si župan a šla si vyfénovat vlasy. Když jsem tak udělala tak jsem si je ještě nakulmovala. Šla jsem k zrcadlu, dneska jsem si udělala výraznější make-up, dala jsem si korektor, pudr, stíny do fialové barvy, rtěnku takovou taky do fialové barvy a nakonec jsem si doupravila obočí. Na sebe jsem si dneska vzala tričko aby mi ladilo s
make-up, džíny na kolenou rozervané a cardigan..

Ustlala jsem si pokoj a šla jsem do kuchyně. Snídani jsem nijak neřešila, vzala jsem si jen jogurt. Snědla jsem ho a vyhodila do koše kelímek od něj. Rodiče ještě spali, protože mají volno dneska, závidím jim. Tak a vyrazila jsem směr každodenní ústav. S Danem jsem od včerejška nemluvila a ani s Kubou bylo mi to divný, protože mi si aspoň zavoláme nebo napíše, Kubu ještě beru sním jsem včera byla celý den, ale teď Dan mi je podezřelej. Když jsem přišla před školu nebyl tam Dan ani Kuba,nebyl tam nikdo. Bylo mi to divný. Šla jsem tedy do školy. Boční dveře byly zamčený tak jsem šla hlavníma. Otevřela mi jen uklízečka..
Uklízečka: Co tady děláš holka? Dyť máte ředitelský volno až do pátku..
Já: Cože? Odkdy?
Uklízečka: Hlásil to ředitel v pondělí.
Já: Aha tak to já tady nebyla, děkuju. Nashledanou.

Vylítla jsem ze školy tak rychle, že jsem málem spadla. Hlavně že jsem říkala ráno, že chci pátek a ono je 3 dny ředitelský volno, super.
...
Šla jsem domů. Když jsem došla domů, brácha se sestrou se koukali na televizi, rodiče dělali snídani a já jediná jsem šla do školy, já jsem blbá.
Mamka: Kde si byla prosimtě?!
Já: Noo, ve škole já nevěděla, že je ředitelský volno.
Mamka: Aha, tak si pojď sednou ke stolu, zachvilku bude omeleta.
Já: Super, jen si zajdu do pokoje.
Mamka: Jojoo, utíkej.
Došla jsem do pokoje, tašku jsem hodila na postel, na sebe jsem si hodila legíny a svetr..

Nakonec jsem si sepla vlasy do culíku a šla dolů do kuchyně. Sedla jsem si ke stolu, snědla jsem omeletu. Šla jsem si sednou na gauč a chvíli koukala na televizi a při tom byla na mobilu. Na mobilu jsem shlédla všechny sociální sítě.
Rozhodla jsem, že si chci promluvit s Danem, proto jsem mu napsala zprávu na mess..
Já: Ahoj Dane, máš dneska čas?
Dan: Ahoj, jo mám ale jen chvíli pak odjíždím do Německa až do soboty..
Já: Aha, o tom jsem nevěděla. Tak aspoň na tu chvilku jo?
Dan: Jo. Kde a kdy?
Já: Na našem místě za hoďku?
Dan: Dobře, budu tam!
...
Šla jsem do pokoje se převlíct do něčeho lepšího..

Na to jsem si hodila ještě kabát, vzala si klíče a mobil do ruky a šla jsem na naše místo. Když tak přemýšlím už jsem tu dlouho nebyla. To místo je krásný, ale někdy mi taky připomíná ty špatný dny, kdy jsem se šla vybrečet, kvůli Lucce nebo Melise, každým dnem se bojím že se to vrátí zpátky. Drží mě tady jen Dan a Kuba, jednak bych byla upřímně v prdeli. Začala jsem po cestě vzpomínat a začala jsem přemýšlet jak bych vlastně dopadla kdybych nepotkala Dana..

Přišla jsem tam dřív tak jsem si sedla na lavičku a koukala na ten krásný výhled.
....
Dan: Nad čím přemýšlíš?
Já: Už si tady.. No já ani nevím. O všem..
Dan: Co třeba?
Já: Jaký by to bylo kdybych tě nepoznala nebo že jseš jediný s Kubou, který mám a držíte mě nad vodou..
Dan: Nad tímhle by si neměla přemýšlet.. budeš pak smutná a úsměv ti sluší víc než slzy! To si pamatuj ano?
Já: Dobře, pokusím se.

Chvíli jsme si jen tak povídali o všem, jak jsem šla dneska do školy přitom tam nikdo nebyl atak. Ale když přišla ta chvíli, že jsem to sním musela probrat, byl najednou takovej naštvanej...
Já: Dane, já potřebuju stebou probrat jednu důležitou věc.. nevím kde začít. Ty víš, že Kuba je jak můj brácha a nikdy bych sním nechodila.. víš to že ano??!
Dan: Hmm..
Já: Dane, ano nebo ne?!
Dan: No to teda nevím!
Já: Dane, já bych sním nikdy v životě nechodila rozumíš? Nemáš proč žárlit a ani bejt na mě hnusnej jen když se o něm zmíním, je to můj kamarád a tak i zůstane.
Dan: Dobře, věřím ti. Pojď půjdu tě doprovodit domů, už stejně musím jít..
Já: Dobře.
...
U baráku jsme se zastavili a asi 15 minut jsme se tam jen objímali..
Dan: Zlato, to uteče rychle a zase se uvidíme. Mám tě rád, ale já už vážně musím jít..
Já: Dobře no, ale budeš mi psát a někdy si i zavoláme ano?
Dan: Samozřejmě, tak se měj ahoj.
Já: Pa a užij si to tam!
...
Když už jsem ležela v posteli a chtěla jsem jít spát, tak já nevím nějak jsem chtěla si to všechno ujasnit v hlavě jak to mám s Danem, jak dlouho naše kamarádství s Kubou bude trvat atak. Strašně se bojím budoucnosti..
Asi až za další hodinu jsem šla spát.