Band aids

Kapitola 21

"Newte, ne!" zvolal Thomas a popadl Newta za zápěstí.

"Tommy, já-"

"Ne!" zakřičel Tom znovu. Praštil pěstí do stolu. "Ne! Ne! Ne! Ne! Podstoupíš tu operaci a pak spolu dospějeme, adoptujeme si dva malý kluky a sladkou holčičku, kterou pojmenujeme Samantha, a... a-" Brunet se zarazil. Z očí se mu začaly koulet slzy.

Newt vypadal naprosto zlomeně. "Tommy..." zašeptal. Jemně pohladil Thomasovu tvář a palcem mu setřel slzu.

"Samantha bude nádherná. A já na ni budu dávat pozor ze shora." 

"Ne!" Tom zavzlykal a opřel se do Newtova doteku. "Ne! Newte, tohle ti nemůžu dovolit. Miluju tě!"

Newt polkl přes knedlík v krku. Zamrkal. "Taky tě miluju, Tommy. Ale tohle je cesta, na kterou se musím vydat."

Thomas vstal a zamířil ke dveřím. "Ne," šeptl.

Newt si povzdechl a padl do postele. Když přišla Jane, pověděl jí o svém nápadu. Žena ho pozorně poslouchala, ale odpověď, kterou mu poskytla, se mu v nejmenším nelíbila. "Je mi líto. Šance, že bys zemřel - tedy pokud ti provedeme amputaci - je mizivá. A nemáš nemoc, na kterou bys v bolestech umíral, takže nemůžeme schválit asistovanou sebevraždu."

Chlapec byl naštvaný, ale nedal to příliš najevo. O pár hodin později se Jane vrátila s několika doktory a sestrami, kteří vzali Newta na operaci.

Thomas blonďáka před operačním sálem políbil do vlasů. "Miluju tě."

Newt přikývl a naznačil 'Já tebe taky', zatímco ho tišící léky kolébaly k spánku.

Thomas se posadil na chodbě. Čekal celých pět hodin, než mu bylo dovoleno Newta znovu vidět. 

Vysoký muž v bílém plášti, ne nepodobný kryse a s mastnými šedivými vlasy, vyšel ze dveří vedoucích k operačnímu sálu. "Je tu Thom-" začal, ale Thomas vyskočil ze židle, než vůbec mohl dokončit větu.

"Newt! Chci vidět Newta!"

Muž kývl. "Dobře. Já jsem doktor Janson. Prosím, následujte mě."

Doktor Janson vedl hnědovlasého mladíka do pokoje, v němž ležel Newt, který se očividně ještě úplně nevzpamatoval z narkózy. "Je pořád trochu... mimo. Je to těmi léky..." zašeptal Janson. Thomas se k němu otočil a naznačil 'já vím'.

Brunet se posadil vedle Newtovy postele. "Ahoj," pozdravil tiše. 

Newt otevřel oči a líně se usmál. "Hej, Tommyyy," zamumlal.

"Jak se cítíš?" zeptal se Thomas.

"Necítím nohyyyy!" zvolal Newt a zachechtal se.

Brunet si povzdechl a narovnal se.

"Hej. Tommyyy?" Newt se přetočil, aby byl Tomovi tváří v tvář. "Když jsi řekl, že mě miluješ... Myslel jsi to vážně? Můj táta mi to taky říkával, ale nikdy to tak nemyslel. Nenávidí mě. Proto jsem byl tak smutnej a řezal jsem se. Myslel jsem, že mě nenávidí, protože jsem tlustej a vypadám jako..." Zarazil se. Pak zprudka vydechl a zahihňal se.

Ačkoliv byl Newt mimo, nebo možná právě proto, mluvil o tom, jak se opravdu cítí. A to Thomasovi lámalo srdce.

----------------

Allka