Heartless║Niall Horan [1DFF]

PROLOG ♦

15/04/2010
Milý deníčku,
Dneska se to stalo. Niall prostě ráno odjel a zmizel mi ze života. Neřekl mi, kam jede, nic, prostě odjel. Sedím tu na parapetu, kde jsme seděli vždycky spolu. Teď tu budu sedět sama a čekat až se mi vrátí. Doufám, že to někdy bude. Naděje umírá poslední. Říká se. Teď se dívám na prázdnou zeď naproti mně a přemýšlím. Přemýšlím o tom, co jsme spolu zažili. Všechny ty věci se nestali jen tak. Byl to osud. Asi jsem divná, nebo pověrčivá, či co. Ale na osud věřím. A vím, že by mě Bůh nebo Osud nenechali v Mullingaru samotnou s obří dírou v hrudníku, kde dříve bylo srdce. 

-Heidi

27/05/2011
Milý deníčku, 
Niall se od té doby co odjel, nevrátil. Neslýchám o něm. Nemám odvahu se ani zeptat jeho rodičů, bratra kde je. Asi jsem divná, určitě jsem divná, ale bojím se jistého zjištění. Nejhorší na tom je, že podle toho jak mi Niall říkal, že mě miluje, by se mohl ozvat. A neozval se. Což znamená, že už nebudu chodit jako tělo bez duše. Vezmu svůj život jinak. Změním se. A … vlastně nevím co dál napsat.

-Heidi

♦ DŘÍVE V ROCE 2010 ♦

„Nialle! Vezmi s sebou aspoň Baxe! Nebudu nikde nocovat, když se budu bát!“ smála jsem se Niallovému hloupému nápadu.
„Dobrá!“ zasmál se a políbil mě na čelo. Hodil po mě batoh se stanem a do ruky vzal spacáky a věci pro Baxe.

„Udělám to!“ smála jsem se Niallovi, který se snažil postavit stan. Odstoupil a já to měla hotové během chvilky.
„Nenávidím tě!“ zasmál se Niall a vzal mezi prsty neposlušný pramen mých blonďatých obarvených vlasů a strčil mi ho za ucho. Vždycky jsem byla hodně malinká, moje výška nepřesahovala 160 cm. Takže jsem byla od Niall o hlavu menší. Teď jsem si musel stoupnout na špičky, abych mohla jeho patku trochu prohrábnout. Pohledem jsem sjela na jeho světlé rty, které jsem letmo políbila a pak jsem zmizela ve stanu, kde jsem rozmístila spacáky.  Niall i s Baxem vlezli za mnou. Bax si sedl přede mně a trochu na Nialla zavrčel, když se ke mně blížil. Musela jsem se začít smát. Vypadalo to, že mě oba dva milují. Prohrábla jsem Baxovi jeho zlatavou srst a pak – a zase – Niallovi blonďaté vlasy.

„Dobré ráno.“ Probudil mě Niall polibkem. Moc dobré teda nebylo. Spaní na tvrdém nepatřilo k mým oblíbeným činnostem, ale když jsem viděla Nialla, bolest zad ustala a přeměnila se v motýlkový pocit v bříšku.
„Dobré.“ Oplatila jsem mu pusu a rychle přes sebe natáhla mikinu, protože mě střepala zima. 
„Pojedeme dneska k nám?“ usmál se na mě Niall a jeho dokonale modré oči jen zářili, když jsem kývla. Pomohla jsem mu sbalit věci, Baxe jsem dala na vodítko a šli jsme na autobus.

„Dobrý den Mauro.“ Pozdravila jsem Niallovu mámu, když jsme přijeli k nim.
„Ahoj Heidi. Nialle, máme trošku problém, nebo prostě…teď tu být Heidi nemůže.“ Povzdechla si.
„Jasné, v pohodě.“ Usmála jsem se na ni. S Niallem jsem rozloučila delším polibkem a mířila jsem k nám domů. Kde jsem si zapsala všechno co se ty dva dny s Niallem stalo. Už jsme spolu přes čtyři měsíce, těžko se to někomu vykládá, když ho většina soudí, kvůli jeho zubům. Tyhle lidi mám za hlavou. Niall je dokonalý, pozorný a milý…a romantický, psala bych to ještě dlouho, kdybych měla vypisovat všechno. Po hodině se mi rozdrnčel telefon. Fotka která se mi objevila na displeji mi vykouzlila úsměv na tváři.
„Ahojky.“ Usmívala jsem se do prázdna.
„Ahojky, nemohli bychom dneska někam jít?“
„Nialle, zítra mám zkoušky říkala jsem ti to, promiň.“ Omlouvala jsem se, doslova mě ovládl pocit viny.
„Nevadí.“ Z jeho hlasu bylo poznat, že se usmívá „Heidi, ještě něco.“
„No?“ zvědavě jsem se ptala.
„Vlastně je to fuk. Ahoj.“ Ukončil Niall hovor a já překvapeně seděla s mobilem u ucha.