Heartless║Niall Horan [1DFF]

CHAPTER 26 ♦ SUCH A BITCH

Nějak jsem se dobelhala do postele a ulehla vedle Nialla.
„Promiň, že jsem tě tak vyhnala, nechtěla jsem, aby si mě tak viděl.“ Ležela jsem na zádech a sledovala bílý strop. Stejně jako Niall.
„V pohodě.“ Řekl. Otočila jsem se na bok. A podívala se na něj. Jen jsem ho pozorovala. Jak se jeho hrudník zvedá, jak pomalu upadá zpět do spánku, jak se napnul každý jeho sval v těle jen, když pohnul prstem. Přemýšlela jsem, jestli mám taky upadnout do spánku nebo jen Nialla pozorovat. Zvedla jsem hlavu a opřela ji o Niallovu hruď. Něco zamrmlal a spal dál. Ležela jsem a dívala se na zeď, přemýšlela jsem o všem, o nás, o Liamovi, o budoucnosti. Nevím jak dlouho jsem jen tak ležela, ale během přemýšlení jsem na něco přišla. Na to, že chci spojit budoucnost a Nialla. Ano, chci s ním být déle než do teď. Najednou se mi vybavily všechny naše šťastné vzpomínky. I vzpomínky před X-Factorem. Usmála jsem se sama pro sebe a setřela jsem slzu, která mi nenápadně klouzala po tváři. Nakonec se z jedné nevinné slzy, stal celý roj slz, slz štěstí. Ani nevím proč, nevím důvod, proč jsem brečela, kvůli vzpomínkám.
„Myslím, že si půjdu převléct.“ řekl znenadání Niallův hlas. Nečekala jsem, že je vzhůru nebo že se vzbudí. Sedla jsem si, prohrábla vlasy a podívala se něj, který mířil k Harryho skříni. Vytáhl z ní jedno Harryho obyčejné černé tričko, přetáhl si ho přes hlavu a šel zpět do postele. Sedl se vedle mě. Chvíli jsme jen tak seděli a nevěděli co říct. Teda já jsem to nevěděla. Bylo to trapné ticho, ale já nevěděla jak začít. Niall mě chytl a posadil si mě na něj. Seděla jsem mu na klíně a dívala se mu do očí. Teď už jsem musela říct pravdu.
„Byli to slzy štěstí.“ Vysvětlila jsem.
„A proč jsi plakala?“
„Vzpomínala jsem na nás. Na všechny naše šťastné chvíle, před X-Factorem i po. A předtím jsem přemýšlela o nás.“
„A na co si přišla?“ zeptal se.
„Na to že chci budoucnost spojit s tebou. Chci tě v mojí budoucnosti.“ Usmála jsem se a teprve potom si uvědomila jak debilně to znělo.
„No kdo by mě taky nechtěl, že?“ zasmál se Niall a pokoušel se zvednou jedno očí. Marně. Nevydržela jsem to a začala se smát. Chytla jsem ho za triko, které jsem mírně vyhrnula a začala ho lechtat. Nevím co mě to popadlo, ale byl to špatný nápad. Zvrtlo se to v to, že Niall seděl na mě a já měla na krajíčku. Vážně jsem myslela, že se počůrám.
„Ni-Nialle, prosím!“ prosila jsem ho aby mě nechal. Říkala jsem mu, že potřebuju na záchod, ale on neposlouchal. Niall na chvíli přestal s lechtání, ale můj smích neustával.
„Tři, dva, jedna…“ začal odpočítávat Niall.
„Hele, nech toho!“ přestala jsem se smát a nahodila vážný výraz. I Niallův výraz se změnil. Jemně jsem ho bouchla pěstí do hrudi. Neprotestoval, vždyť jsem měla pravdu. Měl toho nechat. Klekla jsem si a přilezla k němu. Svoje rty jsem přitiskla k jeho. Polibky mi oplácel a šeptal jemná slova, společně s úsměvy. Po malé chvíli jsme se odtrhli, opřeli čela o sebe. Opět jsme si lehli. Niall mě zezadu objal a dával mi malinké pusinky na krk a šíji. Popravdě mi to způsobovalo větší husí kůži než v zimě. Kdybych tvrdila, že jsme usnuli, tak bych lhala. Jen jsme leželi v objetí a užívali si ticha, dokud nebylo přerušeno.

Někdo vtrhli do našeho pokoje a zařval: „Vstávat ty zvračeči!“ jelikož jsme oba dva leželi zády ke dveřím nevšimli jsme si kdo na nás volal. Vstala jsem z postele, oblékla si nějaké tepláky co jsem našla ve skříni a tričko. Pravděpodobně Harryho a vytáhla jsem Nialla z postele. Chytla jsem ho za paži a vytáhla ho. Trochu se zapotácel, byla jsem nucena ho chytit kolem pasu a tak jsme došli do obýváku. Čekali jsme co se bude dít, proč nás zavolali. Seděli tam všichni. Podívala jsem se na Harryho, který si nemohl odpustit pobavený úšklebek, asi se vzpomínkou na to, když mě ráno viděl. Protočila jsem oči a věnovala se Sophii, která nervózně přešlapovala z nohy na nohu. Až teprve teď jsem si všimla, že tu chybí Liam.
„Když tu tak sedíte a tváříte se pohřebně jde z toho strach.“ Zasmála se Soph. „Liama jsem musela v noci odvést do nemocnice, protože mu praskli stehy, museli mu to jít přešít-“ na chvíli se odmlčela. Tváře jí zrudli a já jsem čekala kdo utrousí na jejich účet nějakou štiplavou poznámku. „No a tak. Je v pohodě, jen si ho tam na chvíli nechají na pozorování, ještě.“ Usmála se. Nervózně si dala vlasy za ucho a znovu si sedla.
„No co asi dělali.“ Pošeptal mi Niall s uchechtnutím do ucha. Jemně jsem ho bouchla do hrudi a zatřásla jsem hlavou ze strany na stranu, ať toho nechá. Harry se natáhl pro ovladač a skoro hodinu jsme tak všichni seděli a dívali se. Bylo fajn, vidět nás pohromadě. Moje kamarády, Isaaca a Mar s kluky. Bylo vlastně docela vtipné vidět ty obličeje, ze kterých vyzařovala bolest hlavy a břicha. Zelené, bílé tváře s propadlými tvářemi.
„Je ti vlastně už devatenáct.“ Zasmál se Niall nahlas víc než chtěl. Trhla jsem sebou.
„No neříkej.“ Odfrkla jsem si.
„Jsi tu nejmladší.“ Přidal se k popichování mé osoby Harry. Viděla jsem nadechovat se Isaaca, který by se rád přidal. Podívala jsem se na něj a zamračila. Zavřel pusu a podíval se jinam.
„Miminko, ťuťu.“ Smál se Harry. Chytl mě za tvář a jemně potáhl. Odstrčila jsem Harryho ruku a zvedla se z gauče. Nechtěla jsem být v tomto domě už ani minuty. Cítila jsem se tak moc naštvaně, bublalo to ve mně, ani nevím proč. Odešla jsem do ložnice, ve které jsme s Niallem spali. Převlékla jsem se do oblečení, ve kterém jsem sem přišla, obula si boty a šla jsem zpět dolů, poprosit Nialla, aby mě odvezl. Chvíli v obýváku stála jako největší kretén, kdy se na mě všichni potichu dívali. Niall se zvedl a následoval mě do haly. Oblékla jsem si kabát a vyšla ven. Počkala jsem u auta, které Niall následně odemkl a já nasedla. Celou cestu jsem v tichosti pozorovala mlhavé počasí, které venku bylo. Byla jsem si vědoma Niallových zvědavých pohledů. Nevěděl, proč jsem tak naštvaná a já ostatně taky ne. Prostě jsem se tak cítila. Nejspíš za to mohla kocovina, jinou příčinu nevidím. Hned jak Niall zastavil před mm domem, odpásala jsem se a snažila se vystoupit z auta. Niallova ruka mi v tom zabránila.
„Heidi co se děje?“ ptal se starostlivě. Viděla jsem, že ho trápí moje chování. Podívala jsem mu do očí, za kterých se linula lítost.
„Nialle prosím.“ Zašeptala jsem k němu. Nechtěla jsem na něj být hnusná. Jakmile jeho stisk na mě ruce, byť jen o trochu povolil, vymanila jsem se ze sevření, a co nejrychlejším krokem jsem došla do domu. Vy výtahu jsem se opřela o stěnu a vydechla jsem všechen těžký vzduch, co se mi usadil v plicích. Hlava mě zase začala bolet, žaludek jsem po celou dobu měla jako na vodě. Zamkla jsem za sebou dveře bytu a hned si vzala prášek na bolest hlavy. Po chvíli jen tak odpočívání a čekání, až prášek zabere, jsem šla do koupelny, napustila si horkou bublinkovou vanu a ponořila se do ní. Začala jsem litovat mého podrážděného chování. Kdybyste vy měli kocovinu a někdo se vám vysmíval, reagovali byste stejně. Ve vaně jsem byla dobrou půlhodiny, přemýšlela jsem nad sebou. Nad tím jsem nejhorší přítelkyně na světě. Bože. Cítila jsem, že už je voda trochu studená, proto jsem vylezla. Zabalila jsem se do saténového županu a s krabičkou zmrzliny jsem se usadila v křesle a pustila si nějaký film, co zrovna dávali. Nevím kolik času jsem proseděla u televize, ale snědla jsem tři kelímky zmrzliny. Cítila jsem se potom trochu lépe. Nebyla jsem tak naštvaná na sebe samotnou. Když film skončil, rozhodla jsem se konečně něco dělat. Na hodinách byl čas 15:47, chtěla jsem si někam vyrazit. Vyšla jsem schody do ložnice, oblékla si spodní prádlo a stoupla si ke skříni, ze které jsem vytáhla světlé džíny, bílé tričko s potiskem a tenký svetřík. Co nejrychleji jsem se převlékla, na obličej jsem si dala lehký make-up a řasenku. Nechtěla jsem se fintit, neměla jsem důvod proč. Ještě jsem si vzala černý NIKE pytel neboli vak, jestli chcete. Obula jsem si boty a zmizela jsem na chodbě domu. Když jsem byla před domem, sedla jsem za volant auta a vyjela do jakékoliv kavárny, na kterou narazím. Hned první byl Starbucks, zamířila jsem dovnitř a objednala si kávu. Díky bohu, byla hned vedle kavárny lékárna, kde jsem dokoupila jedno balení prášků na bolest hlavy, protože ty moje jsem si nechala doma. Nastartovala jsem auto a pomalu vyjela směrem nemocnice, ve které ležel Liam. On jako jediný nebyl ráno, při mé náladě a on jako jediný mě mohl pochopit.

Zaklepala jsem na dveře pokoje, ze kterých se ozvalo Liamovo příjemné dále! na které jsem vstoupila dovnitř. Už když jsem vcházela, měl na rtech úsměv, ale když mě zaznamenal, jeho úsměv se rozšířil stejně jako můj.
„Ahojky.“ Přispěchala jsem k lůžku a obejmula ho. „Co se stalo?“ zeptala jsem se, ale hned potom co jsem to vyslovila, jsem to chtěla vzít zpět. Proto jsem rychle dodala: „Ne, nechci to vědět.“ Liam se jen pousmál, jeho líce se zbarvili trochu do růžova.
„Jak dlouho tu budeš?“ byla to první věc kterou jsem chtěla říct před vyprávěním o mě. Nechtěla jsem totiž, aby se cítil, že se o něj nezajímám, ale měla jsem mu hodně co říct.
„Dva dny, pak mě pustí kvůli turné, ale musím se prý hlídat.“ Zasmál se od srdce. Na rozdíl ode mně. Nesmála jsem se, jen mírný úsměv na tváři, směřovaný k jeho odpovědi. Liamovi taky hned klesl když si uvědomil, že se něco děje.
„Heidi, zlato. Co se děje?“ pohladil mě po tváři. Mé oči se naplnili slzami.
„Kocovina.“ Snažila jsem se dalším úsměvem zakrýt slzy v mých očích. Jenže i slepý by poznal, že je to falešný úsměv. Liam se na mě podíval s nadzvednutým obočím.
„Mm…“ vydechla jsem. „Já-jsem hrozná kráva.“ Zabořila jsem ruce do mých vlasů a zatahala za ně. Moje slova byla pravdivá, vážně jsem.

__________________________________________
Ahojte, dneska jenom krátká poznámka..:)):D musím rychle vypnout pc nebo mi ho maminka zabaví:D doufám, že se vám část líbí, mě osobně, trochu sklamala, když jsem si ji po sobě četla, ale další bude lepší slibuju, dostavam se k další zápletce, která je na seznamu. <33

+ Sledujete někdo pravidelně YT? kdo jsou vaši nej ZAHRANIČNÍ YTbers? (toto zařazuju do poznávání mých čtenářů takže prosím koment s odpovědí <3)

prosím zanechte koment s názorem na část, co se vám nelíbilo atd<33
miluju vás<33

ps. děkuju za 15K přečtení<3 děláte mi tím mooooc radost<33
Klárinka ;)