Heartless║Niall Horan [1DFF]

CHAPTER 12 ♦ Just Nervous;

***
"Je tu auto!" zavolal jsem na ni. Konečně se rozhodla po třech dnech vylézt z bytu. Chápal jsem, že má třeba strach, ale opakovat jí celý víkend dokola, že je Brandon je ve vězení, bylo docela namáhavé. 
"Už jdu." ozvalo se hned za mnou. Prohlédl jsem si ji od hlavy až k patě. Hluboké kruhy pod očima nešli přehlédnout. Usmál jsem se na ni, natáhl k ní ruku a propletl prsty. Jemně si prohrábla vlasy a sahala pro klíče. Zamkla byt a náledovala mě ven. Podle jejího výrazu jsem poznal, že nikam nechce. Že se z jejího milovaného města, stalo město, kde se bude bát. Stiskl jsem jí ruku ještě pevněji, když se zastavila u vchodových dveří. Věnovala mi rychlý pohled, ale plný emocí. Dal se z něj vyčíst strach, bolest, ale i víra ve mně.
"Jdeme." řekl jsem a ona přikývla. Vyšli jsme ven a co nejrychleji zamířili do přistaveného Range Roveru.

"Dvakrát perníkové latté." usmál jsem se na prodavačku za pultem Starbucks. Hned jak jsem to učinil, jsem cítil propalující pohled od Heidi. V duchu jsem se musel pousmát. Žárlí úplně zbytečně. Jen se snažím být milý, i když mě lidi nepoznávají. Ano nepoznávájí mě, kvůli slunečním brýlím, které byli v NESLUNEČNÉM počasí úplně na nic. Chvíli jsem postával a čekal na dvě latté.
"Co vám tam mám napsat?" vyrušil mě z myšlenenk hlas prodavačky.
"No...ehm.." přemýšlel jsem. Nikdy jsem si tam psát nic nenechal, ale když si na to Heidi potrpí a taková maličkost jí zvedne náladu.
"Nechte to být." pronesla Heidi najednou. Poznala, že myslím na to, že chci zůstat no, neodhalený.
"Ne. Na jedno Heidi a na druhé Niall." zastavil jsem prodavačku v půlce pohybu. Na chvíli zůstala stát jako opařená, ale pak pokračovala.
"Nemusel si to kvůli mě dělat." řekla Heidi, když naše kroky směřovali ven z prodejny a taky zpět k autu.
"Myslel jsem, že ti to uděla radost." daroval jsem jí úsměv. Heidi se na chvíli odmlčela a usrkla si z latté.
"Máš pravdu." dala mi pusu na tvář a nasedla do auta.

POHLED HEIDI ♦

"Máš pravdu." falešně jsem se na něj usmála a nasedla do auta. Kdby tak věděl jak se cítím, jak se snažím neotáčet při každém kroku. Jak vidím Brandona úplně všude. Během cesty jsem byla raději ticho. Za prvé kvůli Niallovi, protože by si všiml, že většina úsměvů je falešných. A za druhé jsem ani neměla náladu. Na mluvení. Věděla jsem, že mě Niall celou cestu pozoruje, svým zkoumavým pohledem. Když řidič zastavil před managmentem, oddychla jsem si. Nemusela jsem čelit Niallovým pohledům, které mi nebyli zrovna příjemné. Co nejrychleji jsem vylezla z auta a utíkala jsem ke zvonku. Několikrát jsem ho stlačila, dokud jsem neuviděla Lou. Přišla jsem k ní a objala ji.
„Slyšela jsem o tom B-“ odmlčela se. Věnovala pohled Niallovi za mnou. Jistě, že mě zajímalo, co jí říká nebo ukazuje, ale neměla jsem odvahu se otočit.
„Slyšela jsem, že ti ve škole naše praxe dost pomohla.“ Usmála se.
„Jo to jo.“ Oplatila jsem jí úsměv a pokračovala jsem dovnitř. „Příští týden už jsou koncerty?“
„Jojo, dva charitativní a jeden u Morning America. Což je, jak si pochopila, v Americe.“ Jen jsem přikývla. Dneska jsem jim měla – jako na praxi – pomoc při předávání BRIT Awards. Sedla jsem si na gauč a popíjela kávu ze Starbucks. Niall od té doby co jsme vylezli z auta nic neřekl. Jenže seděl vedle mě a přeměřoval si mě. Chtěla jsem vědět co se mu honí hlavou, co si myslí, co má v plánu. Věděla jsem, ale jen jedno. Že až pojedu večer domů, nenechá mě samotnou a bude vyzpovídat. Povzdechla jsem nad svými myšlenkami. Posunula jsem se na gauči blíž k Niallovi a hlavu mu opřela o jeho hruď. Slyšela jsem tlukot jeho srdce a taky to teplo které z něj přímo sálalo. Seděli jsme asi ještě třicet minut v objetí, dokud nepřišli kluci a já nepadla Liamovi okolo krku. Vlastně jsem objala všechny, ale chyběl mi ten kamarád Liam, kterému jsem se mohla vyzpovídat. Pomohla jsem Lou a Caroline zabalit pár věci, které ještě nebyli na místě a jeli jsme k budově kde se mělo BRIT awards konat.