Heartless║Niall Horan [1DFF]

CHAPTER 32 ♦ Neidi

Pokud shipujete #Neidi stejně jako já, napište do komentu #Neidi 
děkuju:D Užijte si čtení<3
-------------------------------------

POHLED NIALL ♦

Po koncertě, který probíhal normálně - bez Neidi věci - jsem se cítil lépe, aspoň trochu. Fanoušci vždycky zvednou náladu, kdykoliv. Kluci moje chování díky Bohu neřešili, takže když jsme se vrátila na hotel, nedivili se, že jsem se zase zavřel v pokoji. Pokračoval jsem v nenávidění sebe samotného. Nejhorší na tom bylo, že jsem ji chtěl opět držet v náručí, ale zapřísáhl jsem se, že zjistím co byla ta holka, co mě políbila, zač. Jenže nic nevím, ani její jméno. Možná to byla jedna z věci proč jsem nechtěl mluvit s Heidi. Nebyl jsem připravený. Ani nevím jak dlouho mi to připravování bude trvat. Čím déle jsem na té posteli obličejem dolů na polštář strávil času, tím víc jsem se cítil sám a moje nadšení z koncertu vyprchávalo. Kdybych měl aspoň ponětí co dělat. 

Přetočil jsem se na záda a díval se aspoň na strop, který nebyl o nic zajímavější než zavřené oči a tma, způsobená polštářem. Jako lusknutím prstů se moje mysl očistila. Nemyslel jsem na nic. Nevím proč a z jakého důvodu. Konečně se mi podařilo nemyslet na Heidi a všechny věci okolo. Ty jsi vážně dement? Proč prostě nevezmeš mobil a nezavoláš jí? říkala jedna část mě. Jenže ono to nebylo tak lehké. Chtělo to hodně odvahy a ta mi chyběla. Nevím ani proč, ale vytratila se. Povzechl jsem si, když se myšlenky na Heidi vrátili. Na moment jsem zavřel oči s účelem odpočinout si...

"Niallere proboha!" Naštvaně jsem zamrmlal, když mě hlas jednoho z těch idiotů probral. 

"Vy jste fakt idioti." zabručel jsem a zabořil hlavu do polštáře. "Chci spát." řekl jsem do polštáře, což pro toho, kdo si dělá starost s probouzením mě, muselo znít jako neurčité mručení. 

"Prosím." Už jsem dokázal rozeznat, komu hlas patří. Zaynovi. "Kámo musíme nahrávat album. Taky se mi nechtělo vstávat." Neochotně jsem se posadil na postel a mnul si oči. 

"Promiň." řekl jsem směrem k němu. Nechtěl jsem být tak nepříjemný, ale to nahrávání mi prostě vypadlo. Moje myšlenky byli absolutně obsazené Heidi.

"V pohodě kámo." poplácal mě po rameni a zmizel v chodbě. Chvíli mi ještě zabralo probírání, ale pak jsem se vydal za klukama. Opřel jsem se o práh dveří a slabě si odkašlal.

"Ehm, jsem tady." oznámil jsem jim, načež všichni směřovali své pohledy na mě. 

"Dobrý Bože." šeptl Louis. I tak to bylo dost slyšet až ke mně. "Nialle, nevypadáš vůbec dobře." pronesl už hlasitěji. Kroutil jsem hlavou na znak nechápavosti, ale raději jsem se šel přesvědčit do zrcadla. Byl jsem hodně překvapený z mého odrazu. Oční víčka jsem měl povadlá, což způsobilo, že oči byli asi o polovinu menší. Těsně pod očima mi leželi kruhy, vypadal jsem jako voják, když si kreslí ty proužky na tváře. I barva mé kůže se celkově změnila, vypadala nepřirozeně světlá. Vzhled jsem hodin za hlavu. Stejně venku nikdo v této požehnané hodině nebude. A i kdyby můžu jim být ukradený. Odebral jsem se za klukama, který už stepovali v předsíni. Obul jsem si boty a mohli jsme jít.. Na hlavu jsem si dal kapucu své šedé mikiny, ruce do kapes a následoval jsem kluky až do auta. Do té doby na mě nemluvili. Byl jsem za to rád. V autě jsem si sedl na kraj, hlavu jsem opřel o okýnko a sledoval město zahalené do tmy.

"Nialle, už jsme tady." promnul jsem si oči, odepnul pás a rychle vyskočil z auta. Proboha, už jsem jako Zayn, pomyslel jsem si. Pořád spím. Když tak přemýšlím nad tím spánkem. Co když není z únavy? Co když je to takový útěk od relity?