Heartless║Niall Horan [1DFF]

CHAPTER 6 ♦ KISS.

♦POHLED NIALL

Můj pohled spadl na poslední symbol v deníku. Na srdíčko. Musel jsem se usmát. Když jsem dočetl ten deník – který musel mít minimálně 800 stránek, dozvěděl jsem se o ní všechno a dokonce jsem i pochopil její odstup. Jen jedna věc mi ležela v hlavě. Proč nelituje toho, že mě znovu potkala?  Já bych sebe nesnášel, kdybych byl ona. Popadl jsem na načmáral do deníku Děkuju a zavřel jsem ho. Odložil jsem ho na noční stolek, zhasl v pokoji a spokojeně jsem usnul.

Probudilo mě ranní slunce, které nečekaně svítilo do ložnice. Rozespale jsem se rozhlédl po pokoji a nenápadně se podíval kolik je hodin. K mému nevelkému překvapení bylo sedm. TEPRVE SEDM. Prohrábl jsem si vlasy a moje kroky směřovali do koupelny. Ranní hygiena a všechno kolem toho byla splněné. Teď jen zaplnit prázdné břicho. Pobral jsem pár věcí, přehodil si kapuci přes hlavu a vyrazil jsem do ranních ulic Londýna. Když jsem objednával porci pro dva – jen díky mému hladu, nenajedl bych se – vzpomněl jsem si na Heidi. Nechápu proč, ale prostě jsem se vydal pěšky k jejímu domu. Nepotřeboval jsem zvonit, dveře do domu byli vždy otevřené a trik s klíčem pod květináčem jsem taky znal. Vlastně jsem se do jejího domu vloupal. Sedl jsem si na židli a sledoval ji, jak spí. Musel jsem se usmát. Byla vždycky tak krásná, protože to vypadalo, jako kdyby se usmívala. Vyndal jsem muffiny a kávy z pytlíku, společně s jejím deníkem, který jsem položil na stolek. Když moje ruka pomalu přejížděla obálce deníku, až z něj spadla. Zavřel jsem oči a chtěl se vrátit zpět do kuchyně, když jsem se otočil, ucítil jsem tlak na mém zápěstí. Heidi mě ještě se zavřenýma očima držela pevně za ruku.

„Heidi…“ řekl jsem potichu. Ona jen mírně povolila stisk a otevřela oči.

„Co tu děláš?“ ptala se rozespale. „Je SEDM ráno.“

„Přinesl jsem snídani.“ Usmál jsem se na ni, ona mi úsměv opětovala. Posunula se směrem ke zdi, čímž se o ni opřela a protáhla se. Vrátil jsem se  pro jídlo a kávu. Pobral jsem všechno do rukou a uvelebil se v posteli vedle ní. Nejprve vypadala překvapeně, ale s radostí si vzala jídlo.

„Nialle?“ ptala se zrovna ve chvíli, když jsem si kousl do muffinu. Přežvykoval jsem, aby jí co nejrychleji mohl odpovědět. Nejspíš jsem vypadal vtipně, protože sekundu po tom vybuchla od smíchu. Vykulil jsem na ni pobaveně oči. Proč se směje?

„Co?“ to bylo jediné, co jsem dokázal s muffinem v puse říct.

„Vypadáš srandovně, když rychle žvýkáš.“ Říkala mezi smíchem.

„Okay, zapomeň na to.“ Řekl jsem po do žvýkání. „Co si chtěla říct?“

„Nemůžeme začít, prostě znovu?“ zeptala se mě. Chvíli jsem se díval do jejích očí. Nemohl jsem se odtrhnout, jako by to nešlo.

„Nemůžeme.“ Vypadlo ze mě nakonec. „Neměli bychom pak ty vzpomínky, necháme to tak, akorát změníme název kapitoly. Dobře?“ usmál jsem se ještě a čekal na její reakci. Jen přikývla a usrkla si z kafe.

„Dělej!“ smál jsem se. Domluvili jsme se že půjdeme ven, někam si sednout, prostě si jen vykládat. A ona se zase musela převlíct. Né že by jí to ve volném tričku a spodním prádle neslušelo, ale… Když vyšla z koupelny – zase se nechtěla převlíkat přede mnou – spadla mi čelist. Vypadala nádherně. Miloval jsem na ní to, že nosí kraťasy v zimě. Přešla po pokoji, oblékla si khaki bundu a šla ke dveřím. Stál jsem namístě, v jakém si tranzu. Nemohl jsem se hnout, jen jsem na ni zíral. Vypadala opravdu nádherně. Neuvědomil jsem si, že na ni ta civím s otevřenou pusou, ona jen stála naproti mně, mezi dveřmi a usmívala se.