Heartless║Niall Horan [1DFF]

CHAPTER 31 ♦ Exams

Proč se musí pokazit vše ohledně našich nejbližších? Ohledně lidí, kterým bezmezně věříte a máte je rádi? Snaha už nikomu nestačí? Snažím se udržovat vztahy, nehádat se kvůli zbytečnostem a bezohledně milovat lidi na kterých mi nejvíce záleží. Jenže čím víc se snažím, tím je to horší. A proto jsem se rozhodla začít žít můj život kapánek jinak. A to žít pro přítomnost. Žiješ jen jednou a život je moc krátký na čekání. Na čekání na omluvu od osoby, kterou miluješ. Na čekání, že se jeden z tvých nejlepších přátel změní a bude jako dřív. PROSTĚ ŽIJEŠ TEĎ, v tomto momentě. Minulost se stala, neovlivníš ji. Ale jediné co si můžeš udělat podle sebe a rozhodnout to teď je budoucnost a to jak s ní naložíš.

A všechno si konečně uvědomila. Začalo to pomalinku dávat smysl. Když jsme se potkali ještě nevěděl, že jsem ta Heidi co poslala jeho bratrance do vězení. Presně si pamatuju den, kdy se choval zvláštně, jinak. To mu asi Brandon řekl, kdo jsem. Ale den nebo dva potom co se to dozvěděl, byl zase v pohodě.

"Co mi chceš udělat?" řekla jsem poměrně klidným hlasem, což vystrašilo i mě samotnou. Isaac se mi podíval hluboko do očí. Vypadl neuvěřitelně ublíženě. Nevěřila jsem mu ani nos mezi očima.
"Heidi...já nic-no," koktal. Mávnutím ruky jsem ho přerušila.
"Nemám zájem Isaacu. Po tomhle uz fakt ne." protočila jsem oči. Otočila jsem se na podpatku odesla z věznice pryč. Nenechala jsem si kvůli němu zkazit den. Neříkám, že me to nemrzí, jen smutek na chvili odložím. Nasedla jsem do zaparkovaného auta a vyjela jsem zpět domů.

Až když jsem přišla do prázdného bytu všechno na mě dolehlo. Ale ne t věc s Isaacem, ale s Niallem. Objevila jsem jakousi prázdnotu. Niall mi chybí. Chyběl mi celou tu dobu, ale teď to na mě prostě dolehlo. Jedno pozitivum to mělo - každý jsme po dobu jejich turné mohli přijít na to co se stane dál. Ale i tak mi všichni chyběli. Popadla jsem mobil a vytočila Liamovo číslo. Potřebovala jsem to někomu říct, všechno. Ještě předtím než začalo známé pípání oznamující, že volám, jsem zkontrolovala hodiny, abych nevolala tak nějak nevhod.
"Liame?" přeskočil mi hlas.
"Heidi proboha, jsem tak rád, že mi voláš. Počkej jen přejdu někam do soukromí." zasmál se jen tak pro sebe. Chvíli jsem čekala než se zase ozval.
"Moc si mi chyběla."
"Liame ty mě taky, moc. Já-potřebuju ti říct hrozně moc věcí. Já-" vzlykla jsem, oči se mi zaplnili slzami.
"No tak, zlato, neplakej prosím. Jsem tu pro tebe, mám dneska hrozně moc času. Můžeš mi říct všechno, víš to." Měl pravdu. Absolutně jsem mu věřila. Byl jako moje druhé žijící já, moje spřízněná duše. Nevím jako to popsat.
"Můžu začít s tím jak jsem načapala Nialla?" zeptala jsem se, ale nečekala jsem na odpověď a hned začala. Řekla jsem mu všechno, nevynechala jsem ani jednu myšlenku, která se mi po celou tu dobu honila hlavou.
"...Dnes jsem šla do vězení navštívit Terri-"
"Cože jsi?" přerušil mě celkem naštvaným hlasem.
"Byla jsem navštívit Terri. Kvůli tomu jak mi všechno Vicki v Mullingaru vyčítala a já nevím Isaacovo chování mě nějak vyprovokovalo k tomu, abych to udělala, taky nechápu..." dál jsem pokračovala s vyprávění o vězení, co se tam stalo.
"Počkej, počkej." Řekl Liam, když jsem tak nějak skončila. "Nějak se v tom ztrácím. Isaac je bratranec od Brandona. Zjistila si to v tom vězení jo? Dobře, ale nechápu proč jsi tam šla."
"Já sama nevím...tak nějak mě hryzalo svědomí a prostě, já fakt nevím. Ale jsem za to ráda, tak nějak jsme si to vyříkali." Usmála jsem. Nemohl to vidět, ale jsem si jistá, že to poznal podle hlasu. Chvíli mezi námi zůstalo ticho, mohla jsem slyšet tlumený smích. Mohla jsem odpřísáhnout, že to byl Niall.
"Eh, Liame? Mohl by si prosím, no...to je blbost nic." Chtěla jsem po něm, aby pozdravil kluky, i Nialla, ale rozmyslela jsme si.
"Klidně je pozdravím."
"Ne prosím, ještě si bude myslet, že to dělám schválně." pozvedchla jsem si. "A jak se tam všichni máte?" Tak Nějak jsem doufala, že mi prozradí něco s Niallem
"Ale jóó." zasmál. "Turné je vždycky sranda, věř mi. Myslím, že se máme dobře."
"Liame, myslím, že budu muset končit. Mohl by si prosím-" zalkla jsem se. Nebyla jsem si jistá jestli to chci říct, ale moje nové motto říkalo, že musím. "Mohl by si prosím pozdravit Nialla a říct, že bych si chtěla, až budete mít někdy volno promluvit? Pozdrav i ostatní kluky. Ahoj." řekla jsem uspěchaně a skončila hovor. Bála jsem se jeho reakce, proto ten nečekaný závěr. Zbytek dne jsem se chtěla nějak odreagovat a dlouho jsem už nebyla nakupovat. Pak jsem stále měla na seznamu ozvat se Ady, aby věděla o tom, že můžu opět do práce. Vyběhla jsem schody do ložnice, kde jsem převlékla do černých džín s dírami na kolenou, šedého crop topu a na hlavu jsem si nasadila černý klobouk. Vzala jsem si černou kabelku se všemi potřebnými věcmi a konečně jsem mohla vyjet. Sedla jsem si do svého bílého auta. Zaparkovala jsem nedaleko obchodní čtvrti, kde jsem vydala snad do všech možných obchodů. Zbytek odpoledne jsem strávila nákupy, velkými nákupu. Na závěr dne jsem se uchýlila v útulné restaraci, kde jsem se najedla k prasknutí.