Heartless║Niall Horan [1DFF]

CHAPTER 30 ♦ Prison

"Nechápu jak si to může dovolit." komentovala jsem článek nahlas. George se na mě pobaveně podíval a mezitím řešil další objednávku.
"Kdy vlastně děláš zkoušky?" ptal se mě.
"Asi za týden." usmála jsem se na něj a časopis si dala do tašky. Ještě jsme s Georgem chvíli kecali a potom jsem se vydala na oběd domů. Jelikož byl tát v práci, musela jsem si vařit sama, což by mi ani tolik nevadilo, kdyby bylo z čeho vařit. Rozhodla jsem se proto pro obyšejný zeleninový salát s kuřecím masem. V klidu jsem si jído snědla a vydala se zase ven. Teď se učit.

LONDÝN, ZKOUŠKY LCS ♦

Přešla jsem ulici k domu, kde se nacházel můj byt. Výtahem jsem byjela nahoru, odemkla byt a nasála vůni bytu. Popravdě mi moje vlastní zázemí chybělo. Stejně jako moje auto,které vážně potřebovalo projet. Kufr jsem nechala uprostřed obýváku a vyběhla schody nahoru. Vlezla jsem do vany a pořádně se uvolnila. Chybělo mi to tu, vážně. Nejen můj byt, ale i Londýn. Sice tu byl problém Niall, ale dalo se to hodit do ustraní a užívat si jen Londýna. Asi po dvaceti minutách jsem se rozhodla vylézt, s tím, že se půjdu jen tak projít. Jako cíl cesty jsem zvolila dům Marilyn a Dannyho. Dlouho jsem je neviděla a taky, pomohli mi se poprvé odreagovat od Nialla. Procházela jsem se kolem Hyde parku, což sice bylo na jinou stranu, než jejich dům, ale kdo se stará? Marilyn jsem napsala sms, že se dnes stavím. Uvítala to s otevřenou náručí a napsala mi, že můžu dnes přijit kdykoliv. Což jsem zase uvítala já. Asi po dvou hodinách jsem zvonila na dům, kde bydlí Mar.
"Panebože, ahoj!" zajásala a vrhla se mi kolem krku. Její objetí jsem s radostí uvítala. Připadalo mi, že se nějak změnila, jen jsem nemohla přijít na to jak. Zatáhla me dovnitř, kde me čekalo příjemné překvapení.
"Isaacu!" vydechla jsem a přiřítila se k němu. Lhala bych kdybych řekla, že mi nechyběli. Mar stála vedle nás, vtáhla jsem ji do skupinového objetí s Isaacem. Cítila jsem se tak šťastně.
"chyběli jste mi." vypiskla jsem, když jsme se odtáhli. Sedli jsme si na gauč a já jim nadšeně vyprávěla o Mullingaru, o Jorgem - Jorge a George je jedna a ta samá osoba, kluk ze stánku, tak ho znáte vy. Pochází ze Španělska a v Irsku mu říkali George - a prostě o všem. Tak nějak jsem ale zapomněla na Vicki, v te šťastné chvíli jsem na to prostě nemyslela.
"A co u vás?" pohledem jsem nadšeně přeskakovala mezi nimi. Vyměnili si mezi sebou pohledy a Mar se ujala slova: "Něco by tu bylo." nejistě se usmála.
"No do toho!" nadšeně jsem ji pobízela. Chtěla jsem vědět všechny novinky, protože me už unavovalo mluvit jen o sobě. Seděla jsem celá nadšená s úsměvem na tváři. Dívala jsem se do jejich zamračených obličejů. Nechápala jsem co se děje.
"Aha, no tak nic." úsměv mi povadnul, už jsem se necítila jako s nejlepšími přáteli, ale spíš jako s lidmi co předstírají přátelství. Sedla jsem si vedle Isaaca a napila se vody, kterou mi před chvíli přinesla Mar. Seděli jsme v tichosti, přišla jsem si nechtěná. Isaac se vedle mě nervózně ošíval. Jeho ruka vystřelila k mému stehnu, hned jak Mar zmizela v kuchyni. Začal me hladit po vnitřní straně stehna. Okamžitě jsem od něho odsedla o několik centimetrů, zamracila jsem se.
"Proboha, co si to dovoluješ?" vyjekla jsem.
"Dneska ti to sluší." pokračoval jako bych nic neřekla. Zamracila jsem se ještě víc a stoupla si.
"Co ti říkáš? Co děláš vůbec?" valila jsem jednu otázku za druhou bez mezer.
"Jsi vážně krásná dneska." stoupl si a usmál se. Nebyl to ten krásný úsměv jako vždy. Rukou si me přitáhl k sobě, tak pevně, nemohla jsem se ani hnout. Jeho Isaacuv pohled zmizel, jako bych se dívala na jinou osobu. Snažila jsem se vyvlect, marně.  Jednu ruku jsrm mela uvězněnou tou jeho rukou a moje pravá ruka zdaleka nestačila k odstrceni se.
"O co se jako snažíš?" ječela jsem. Jeho ruka se přesunula k mému obličeji. Dal neposedný pramen za ucho a potom pevně chytil moji tvář do dlaně tak, abych se mu musela dívat přímo do jeho obličeje.
"Ach jo, škoda že to bratranek nemůže vidět." zasmál se sám pro sebe. Marilyn se konečně objevila v pokoji. Zalapala po dechu když viděla co se děje. Využila jsem Isaacova překvapení a odstrcila se od něj. Nemohla jsem to nechat jen tak, celá roztřesená jsem vztáhla ruku na jeho tvář. Až po plesknutí jsem si uvědomila jak silná ta facka byla. Isaac se chytl za tvář a bolestivě zamručel
"Tebe jsem měl vždycky rád," ukázal na Mar. "Tebe vlastně vlastne taky, dokud mi Brand- bratranek nešekl co si zač." prohled si nás. Měla jsem pocit jako, že si každou chvíli budu chtít odplivnout. Po chvíli opustil dům. Až teď mi došlo jak moc se klepu a jak mnou převládá strach. Mar ke mně přiběhla, přitáhla me do pevného objetí a já jsem si přála, aby me i nikdy nepustila. Nechápala jsem co se stalo. Zhluboka jsem se nadechla, upravila si vlasy. "Mar ještě bych ti chtěla něco říct." pronesla jsem a sedla si zpět na gauč. Mar si sedla ke mně a já jsem si v hlavě srovnala co přesně ji řeknu. "Vicki..." začala jsem vyprávětl všechno co se s ni stali během toho, když jsem byla pryč.
"Oh Heidi, to je mi líto." posmutněla, ale její tvář si opět rozzářila kdyz si na něco vzpomněla.
"Jsem těhotná." usmála jak nejvíc to šlo.
"Proč jsi mi to neřekla hned?" zasmála jsem se a pevně jsem ji obejmula. "Gratuluju." byla jsem tak šťastná za ni.
"Děkuju."  Pár hodin jsem ještě zůstala u Mar, odehnala jsem tin myšlenky na Isaaca a to co udělal. Nikdy jsem se necítila v Isaacove přítomnosti tak nepříjemně.
"...nechápu to." přerušila jsem Mar. "Proč na me sahal?"
"Heidi já...vůbec nevím co bych na tvém místě dělala. Hrozně moc bych ti chtěla pomoc, ale já vážně.nevím-"
"Marilyn, mě stačí, že tu pro mě jsi."

***

Já ani nevím co mě to napadlo, prostě čím víc jsem trávila času sama, tím víc jsem přemýšlela o Vicki, zase. Dovedlo mě k tomu Isaacovo chování. Hned potom co jsem přišla domů, jsem se pohodlně usadila na postel a jedla zmrzlinu, která mé vážně rychle uklidnila. Jenže když jsem nevěděla co dělat, ani se mi do ničeho nechtělo, dostala jsem se k přemýšlení a teď jsem tady. Na cestě k vězení, kde je Brandon a Terri. Po pravdě vím, že toho budu za čtyři hodiny litovat, ale žiješ jen jednou a na omluvu už je stejně pozdě, takže aspoň něco. Pořádně jsem se nadechla a vydechla ještě předtím než jsem vstoupila na území věznice. Byla jsem pekelně nervózní, bála jsem se, že poznám Brandona a toho že mě Terri odmítne.

"Dobrý den jdu za Terri Peyton." řekla jsem postarší paní v policejní uniformě sedící za stolem. Se zamračeným pohledem na na mě podívala.
"Pojďte zamnou." Řekla nabručeně. Během cesty se mě ptala jestli jsem přábuzná a na takové otázky. Díky bohu, že ona nebyla v zatykači a obviněna jako hlavní pachatelka a proto jsem za ní mohla. Sedla jsem si na židla k bílému stolu v místnosti, kde se mohli vidět vězni. U každého vchodu byli dva policajti a taky nějaký dozor. Malou chvíli jsem čekala dokud se neotevřeli dveře ze kterých vyšla má dřívější kamarádka. Až teď mi došlo, že ani nevím o čem s ní chci kromě omluvy mluvit. Pořádně jsem si ji prohlédla, až zasedla ke stolu. Kromě toho, že místo jejích obvyklých hnědých vlasů měla černé, vypadala pořád stejně.
"Terri," vydechla jsem a v hlavš si rychle sformulovala co jí řeknu. "Můžu začíst s tím proč tu jsem?" Terri vydechla a narovnala se.
"Heidi, kdybych měla dovoleno se tě dotknout, objala bych tě. Já-vážně se omlouvám. Byla jsem zamilovaná a nevnímala jsem to co dělám a to co dělá Brandon. Chtěl jen peníze ne mě a já prostě..." frustrovaně si prohrábla vlasy. "Vím, že se tomu těžce věří. Sama bych sama sobě nevěřila, ale jsem ti hrozně moc vděčná za to, že jsi přišla." mírně se usmála. Spojila ruce a začala prokřupávat klouby.
"Prosím nech toho." zasmála jsem se. Úsměv mi hned zmizel, když jsme se podívali sobě do očí. Asi po patnácti minutách mi dozorčí oznámil, že nám zbývá asi deset minut. Využili jsme všechny minuty k promluvení si o všem co jsme chtěli. Neřekla bych, že jsme se usmířili. Spíš víc zmenšili to napětí mezi námi a vyříkali jsme si to. Tak nějak. Nervozita na mě zase přišla při loučení.
"Ehm, ahojky." rozloučili jsme se, mávli na sebe a už jsem byla na chodbw. Oddechla jsem si, že to šlo celkem v klidu. Rozešla jsem se směrem k východu. Míjela jsem spousty uplakaných žen odcházejících od svých zavřených nejbližších. Zpozorněla jsem, když jsem už z dálky viděla kluka se sklopenou hlavou. Když se naše těla míjela zvedl hlavu. ISAAC? 
"Isaacu?" řekla jsem rozhořčeně. Zastavila jsem se a podívala na něj. Taky mi věnoval pohled. Na krku měl kartičku stejně jako já - se svým jménem plus se jménem tooh koho jde navštívit. Zamračila jsem se. "Proč jdeš navtšívit BRANDONA?" vyjekla jsem. Bylo toho na mě moc. Snažila jsem se na to přijt, kolečka v mozku mi šrotovala. 
"Tvůj brat-bratranec?" řekla jsem rozechvělým hlasem. Zalapala jsem po dechu. A všechno si konečně uvědomila.

___________________________________
Omlouvám se, že jste tak dlouho čekali a ještě k tomu je část krátká. Slibuju, že v další už bude (asi) Nialler, zase taková spojovací asi, i když jste se konečně dozvěděli o Isaacovi...říkam, že je to kreten i kdyz ho mám ráda:DD Píšu pořád na mobilu a na tom to nejde tak rychle:D

no nic, myslím, že dneska bude poznámka krátká:)) Znovu chci poděkovat za přectení, děláte mi tím hroznou radost<33 Chtěla bych poprosit o komentáře ohledne Isaaca:D a jestě o tom FB..mám si udělat fanfic fb nebo nechat muj a pridat si vás?:D

k poznávání čtenářu patrí tohle - Píšete sami příběh? pokud ano napište dolů, najdu si ho a přectu, děkuju<33 

Část věnuju @AnnieStories - už jsem ti chtěla věnovat 29, ale nejak jsem zapomněla, promin<33

Miluju vás<33 (na fb muj jsem dala fotku s přecteníma tech 20K+ a vsichni mí spoluzaci:  ty pises omgg gratuluju a tak:DD) + chtěla bych se zeptt jestli chcte usmíření a nebo něco jako menší další zápletku :DD pište dolů-prosím:D

CL3RA<333 love you again<3