I'll show you slaughter (Jerome Valeska)

Přespříliš známá tvář

Přímo před ní stál jí moc dobře známý zrzavý chlapec, obklopený dvěma zdatnými hlídači. „Zdravím, strážníku." Usmál se na ni.

Jenna rychle vyskočila na nohy, načež se otráveně zamračila. „Moc ráda tě zase vidím, zrzku." Pronesla sarkasticky. „Kam ho vedete?" Otázala se jednoho z bachařů.

„Do cely."

„Nechte nás. Odvedu ho tam." Poručila.

„Ale..." Hlídač chtěl něco namítnout, ale dívka mu skočila do řeči.

„Říkám, nechte nás!" Zavrčela výstražně.

Muži po chvíli váhání odešli a nechali ji s vězněm samotnou.

„Co tady vlastně děláš?" Otázal se s úsměvem Jerome.

„Jsem tady za trest. Odstřelila jsem "nevinného" chlápka." Odvětila nepřítomně.

Zrzek dětinsky zajásal. „Já věděl, že je v tobě něco zlého!"

Blondýnka mu věnovala nevraživý pohled. „Jdi k čertu, zrzku!" Vyštěkla, přičemž jej lehce kopla do holeně.

Chlapec se zasmál. „Teď nějak nevím, jestli oslovení "zrzek" používáš, protože si nemůžeš vzpomenout na moje jméno, nebo ti to jednoduše rajcuje."

„Jméno "Jerome" se mi nelíbí." Usmála se nevinně dívka.

Opět se zasmál. Když ale pohledem sklouzl k dívčině líci, úsměv mu z tváře zmizel. „Co to máš za modřinu?"

Jenna si palcem přejela po nenápadné modré rance na pravé líci. „Schytala jsem facku od nadrženého trpaslíka. Nic divného."

Jerome se uchechtl, z nějakého důvodu se ale náhle zamračil. „Parchant..." Sykl. „Když se tak dobře bavíme, mohla bys mi konečně říct své jméno?" Usmál se.

„A to jako proč? Abys znal jméno své příští oběti? To mě plánuješ zavřít do skříně a vyjednávat s policií?" Ušklíbla se drze dívka.

„Na to jsem nemyslel, ale nebylo by špatný mít tě doma. Řekneš mi to jméno?" Dlouze jí pohlédl do očí ve snaze přimět ji, aby se mu představila.

„Jenna... Torresová. Vězte, že mě vůbec netěší, pane." Natáhla k němu ruku pro pozdravení. Když ale pohled přemístila na chlapcovy ruce uvězněné v poutech, povýšeně si odfrkla. „Och, promiňte! Vy jste vlastně omezen na svobodě!" Hraně zafňukala, přičemž ukazováčkem na své tváři naznačila stékající slzu.

Když dorazili k Jeromově cele, tedy k cele C-198, blondýnka ji s úsměvem otevřela. „Račte vstoupit!"

Zrzek ne příliš ochotně do své cely vstoupil.

Opatrně mu odemkla pouta v mírných obavách, že něco zkusí. Už zavírala dveře, ale chlapec ji včas zarazil.

„Jenno..." Zašeptal.

Dívka mu věnovala tázavý pohled.

„Uvidíme se." Na tváři se mu vykouzlil široký úsměv. Ten úsměv byl předzvěstí něčeho temného, co dívku lehce vyvádělo z míry.

S mírným zamračením dveře zavřela, načež rychlým krokem opustila sektor C.