Midnight Moon Pack [CZ]

Kapitola 1.

"Ne! Mami!", zakřičela Lavril s vytřeštěnýma očima a tělem neschopným se vůbec pohnout. Jedno z těch odporných stvoření právě totiž strhlo její matku k zemi a druhé se jí zákeřně zakouslo hluboko do krku. Přihnala se třetí stvůra a ohavné dílo pomohla dokonat. Lavrilina matka zakňučela bolestí a vrhla poslední smířený pohled na svou dceru. Její matka umírala. Pod jejím tělem se rozlévala kaluž krve, která tekla ze smrtelných hlubokých ran po drápech a zubech. Slabě si položila hlavu na přední tlapy a zavřela oči. Lavril viděla její smrt. Viděla, jak ji zabili. A viděla, jak se její matka nebála. Byla smířená se svým osudem a vzala ho takový, jaký byl. Ale toho Lavril v tuhle chvíli nebyla schopna. Nemohla tomu uvěřit - právě ztratila toho jediného zbývajícího člena rodiny, kterého měla. S nářekem zvedla hlavu a ublíženě zavyla. Potom hrozivě zavrčela, a s posledním vypjetím sil se vrhla vpřed vstříc nepříteli. Nevěděla, kde vzala tolik náhlé síly. Netušila, jak dlouho bojovala. Bylo jí to jedno. Rvala se bezmyšlenkovitě, šlo jí o pomstu. Nic jiného ji nezajímalo. Ale neměla šanci, bylo jich moc a její zbývající smečky málo. Jeden kojot se jí zákeřně zakousl do zadní nohy, Lavril vyjekla a ohnala se po něm - toho ale využil její druhý sok a sápal se jí po zádech. Lavril upadla bolestí a kojotovou váhou na zem, kde se k ní vrhli dalši tři kojoti jako hejno supů. Vlčice se chvíli bránila, ale nakonec se vzdala. Jsem k ničemu. Můj život za nic už nestojí. Moje matka je mrtvá, moje smečka umírá. Nedokázala jsem ochránit ani matku, ani ostatní členy smečky. Zabijí mě kojoti a tím mě vysvobodí. To je možná to, co chci. Svobodu. Už chci pryč. Můj život byl krátký a nic jsem nestihla... Ach, otče, proč jsi nás jen musel opustit? Ztratila jsem i to málo, co jsem měla...
V posledním momentě agonie se mladá vlčice uvolnila a nakonec zavřela oči. Smířila se, ač nerada, se svým osudem.

Probudilo ji mdlé světlo procházející skrz její víčka. Co to má být? Po smrti snad ještě něco existuje? Nechápu... Pomalu otevřela oči a ačkoliv světlo nebylo ani trochu prudké, naopak tu bylo velice šero a temno, zamžourala bolestí. Zírala na šedé stěny kamenů všude okolo sebe. Pomalu zvedla hlavu a rozhlédla se. Ležela na měkké podestýlce z trávy a jehličí. Poznala, že se nachází v nějaké jeskyni, a že venku je šero a hustě prší. Slastně nasála vůni čerstvého deště. Pak zaznamenala dvě hromádky chlupů, až po chvíli si uvědomila, že jsou to vlci. Pokusila se zvednout a jít zjistit, o koho se jedná, ale bolest, která jí projela nohou až do hlavy ji opět strhla k zemi. Ujelo jí tiché zakňučení, kvůli kterému sebou jedna z hromádek chlupů trhla a zvedla hlavu. Vlčici probodávaly jasně modré oči, které hned poznala.
"Nat... Natillo?" zakoktala se.
"Lavril! Ty jsi vzhůru! Už jsem si myslela, že se neprobudíš!" vyjekla bílá vlčice, zvedla se, a přistoupila k ní. Lavril se snažila postavit a přivítat se s ní, ale Natilla ji uzemnila drobnou, ale silnou tlapkou.
"Ani se o to nepokoušej, jsi slabá. Jak ti je?" Lavril se zamyslela. Pořádně si ani neuvědomovala, jak jí je. Jen ji příšerně bolela rána na tlapě a trochu i hlava. Svěřila se Natille.
"Už se lepšíš, to je dobře. Čtyři dny v kuse jsi spala, měla jsi horečky a neprojevovala jsi žádné známky zlepšení, už jsem si myslela, že mi umřeš." poslední část věty Natilla zašeptala. Doufala jsem, že zemřu, pomyslela si Lavril. Možná se to ale nemělo stát.
"Kdo je to?" zeptala se a kývla hlavou k poslednímu spícímu vlku. Jindy by byla schopna určit identitu podle pachu, teď si ale nebyla jistá, v jeskyni byly cítit Natilliny léčivé byliny a všechno hlavně přebila silná vůně deště.
"To je Darow. Měla dost vážné zranění krku. Jsem ráda, že se mi ji podařilo včas zachránit. Ale nebyla to jen moje zásluha, ale hlavně její. Je silná, a proto přežila. Stejně jako ty." Lavril padla na jazyk otázka, kterou si kladla už od probuzení. Ale byla moc vyděšená ji vyslovit. Nakonec se ale přemohla. I tak na to muselo někdy přijít.
"Jsme jediné, kdo přežil?" vyslovila potichu. Natilla hned neodpověděla. Sklopila zrak a zahrabala tlapkou v písku.
"Ano," řekla konečně. Lavril musela odvrátit hlavu, aby Natilla neviděla, jak moc ji to ranilo. Chvíli jen ležely vedle sebe a přemýšlely.
"Lavril, vím, nad čím teď přemýšlíš. Věř mi ale, nedávej si za vinu smrt všech ostatních. Nemohla jsi zachránit všechny - to nikdo z nás. Těch kojotů bylo patnáct. Nás bylo šest. Byli v obrovské převaze." Lavril sklonila hlavu a žalostně zakňučela.
"Nedokázala jsem ochránit maminku, Natillo. A ona byla poslední z mé rodiny. A já ji ztratila" zaštkala. Natilla chvíli provinile mlčela.