Midnight Moon Pack [CZ]

Kapitola 18.

Lavril se za ní chvíli dívala, i když už byla pryč. Jsem ráda, jak jsem se rozhodla. Z Maeveen a Crystal se dokonce staly přítelkyně. A jsem si jistá, že to tak bude i u ostaních vlků.

Fena se zastavila a zhluboka oddechovala. Růžový jazyk jí visel daleko z tlamy a přední tlapou hrabala v trávě, jen aby se uklidnila. Když mohla jakž takž dýchat, zvedla hlavu a rozhlédla se. Stála na samém kraji náhorní plošiny hned u paty vysokých hor. Musela mírně zaklonit hlavu, aby viděla až na vrcholy hor, které musela zdolat. Alespoň, že už vládne Květný pes, pomyslela si. Za Mrazivého Psa bych to tu těžko zlézala. Vypjala hruď a odhodlaně se pustila do kopce nahoru. Vzápětí se ale znovu zastavila a pomalu se ohlédla.
"Sbohem, bratře..." zašeptala neslyšně. Hlavu jí zaplnily zlé vzpomínky. Vzpomínky na ty ohavné stvůry, které bez lítosti zabily jejího bratra! Jediného člena rodiny, který šel s ní! Jediný, kdo jí věřil. Rozčileně a zároveň smutně udeřila tlapou o zem. Ale teď už je pryč. Jediné, co mi zbylo, jsou vzpomínky. 'Najdi Alfu, která přišla o člena rodiny v boji s kojoty stejně jako ty...' ozval se jí hlas v hlavě, hlas jejího otce. Ten mě nezradil, pomyslela si. On a můj bratr byli jediní. Ale teď nemám ani jednoho z nich. Fena znovu odhodlaně otočila hlavu vstříc horám. Ale najdu tu, které se stalo to samé, říkala si. K té patřím. Ta je můj osud.

Ohnivý Vlk byl zrovna ve své největší síle a Taki se zrovna rozvaloval na Hlavní skále a vyhříval si svou stříbrnou srst, když ho do čumáku šťouchlo něco studeného. Rozespale otevřel oči a spatřil Ronyho, mladého hnědého hlídkaře.
"Rony? Co se děje?" zeptal se líně. Vlk jen nervózně přešlápl a očividně nevěděl, jak začít. Taki ho pobídl přátelským úsměvem.
"No... Mohl bych se o něčem poradit?" vymáčkl ze sebe. Taki kývl hlavou.
"Samozřejmě. O co jde?" Rony se opatrně rozhlédl na všechny strany a pak se Betovi zpříma zahleděl do očí.
"No, já... Nevěděl jsem, jestli o tom mám mluvit se sestrou nebo rovnou s Alfou, ale... Tys mi připadal, že bys mohl nejlíp poradit, Beto." řekl tajemně. Bohužel Taki pořád netušil, o co jde.
"Nevím, jestli ti budu moci pomoci, když mi neřekneš, o co jde." pobídl ho. Rony se trochu omluvně stáhl. Potom se zhluboka nadechl, jako by měl skočit do ledové vody.
"Já... Asi jsem se zamiloval. Ale nevím, jestli to ona cítí stejně." Taki se musel usmát. Jeden čas se cítil úplně stejně.
"Máš na mysli Taylor, viď?" naklonil k němu hlavu a zašeptal.
"Ne tak nahlas!" poplašil se Rony. Taki se rozesmál.
"Vždyť nás nikdo neslyší." Rony se trochu podezíravě rozhlédl, ale všichni vlci se jen líně povalovali a hleděli si svého, případně komunikovali mezi sebou. Většina lovců stejně byla na výpravě. Rony se znovu otočil na Takiho a už si trochu uvolněněji sedl.
"Takže... Já nevím, co mám dělat." Taki zaznamenal v jeho hlase špetku zoufalství. Naklonil hlavu a chvíli přemýšlel.
"No," začal a Rony hltal každé jeho slovo, "Upřímně, Rony, já jsem to tak měl stejně. Nevěděl jsem, jestli si o mně Lavril, tedy Alfa, myslí víc nebo jestli jsem pro ni jen kamarád. Bál jsem se jí to říct, protože jsem si myslel, že by to zničilo celé naše přátelství. Ale nakonec si mě vybrala za Betu, a... Vlastně jsem si toho mohl všimnout dřív. Dám ti radu, všímej si gest, které děláte, oba dva." Pohlédl na něj. Rony vypadal trochu nechápavě.
"Jakých gest?" zvědavě naklonil hlavu.
"Například: oba dva jste hlídkaři, takže máte společné doupě, je to tak?" odpověděl otázkou Taki. Rozhodl se nechat Ronyho trochu přemýšlet a napínat.
"Jo, je to tak. No a?" dychtivě na něj hleděl.
"Vaše doupě je velké, ale chodí si k tobě i přes to lehat? Nebo chodíš spíš ty za ní?" Rony se na chvíli zamyslel.
"Vlastně skoro vždycky spíme u sebe. A vždycky, když mi končí noční hlavní hlídka a má mě střídat ona, chodí dřív a chvíli jen spolu sedíme a koukáme na hvězdy." Taki kývl.
"A dotýkáte se?"
"Jo, vždycky se vzájemně hřejeme. Je to super!" podíval se na Betu s jiskřičkami v očích. Takiho úsměv se roztáhl ještě víc.
"A všiml sis ještě něčeho zvláštního? Něco, co dělá jenom tobě?" zeptal se. Rony se zamyslel.
"No, podle mě se mnou tráví nejvíc času z celé smečky. Ale myslel jsem, že to je jen proto, že jsem přátelé." Taki se na něj povzbudivě podíval.
"Tady ve smečce jsme všichni přátelé. Já už si vás delší dobu všímal, Rony. Vlastně všichni ve smečce to vidí. Podle mě to máš na dobré cestě. Jak jsem řekl, všímej si gest a třeba jí zkus svou náklonnost nějak naznačit. A teď utíkej. Za chvíli jdeš střídat hlídku." Rony se postavil a radostně si poskočil.
"Děkuju, Beto!" zavýskl a vesele odklusal pryč. Taki se za ním chvíli díval, potom potřásl hlavou. Nějak se nám to tu páruje, pomyslel si. No co, je jaro. Otočil se na druhý bok a pokračoval ve spánku.

Nattila se prodírala již kvetoucím podrostem. Tolik barev a vůní, to je ale krása, říkala si, zatímco pozorovala krásné barevné květy právě rozkvetlých květiněk a naslouchala zpěvu zamilovaných ptáků. Brodila se nekonečným mořem fialových a bílých květů, až konečně vyšla z lesa na louku. Strnula.
"Taková krása!" zavyla slastně a rozeběhla se vstříc všem těm barvám, vůním, zpěvu a teplu. Ještě si chvilku užiju, než ty krásné kytky budu muset otrhat, pomyslela si. Skočila do vzduchu a plácla sebou do trávy. Začala se válet a dělat kotrmelce, skákat a zase padat. Když se po chvíli zvedla, sice vyčerpaná, ale ve svém živlu. Květný Vlk byl její oblíbený vlčí duch ze všech čtyř, kteří ovládali počasí. Její bílá srst byla poseta žlutým pylem, v hustých chlupech jí uvízly květy rostlin, ale Natille to nevadilo. Oklepala se a užívala si svou vlastní vůni. Tak, a teď do práce, Natillo, řekla si a sklonila čumák k zemi. Trhala léčivky pro případ, že by se nějakému vlku něco stalo a nosila si je na velký list kapradin, který utrhla u jezera. Takhle chvíli pokračovala, když zaznamenala cizí pach. Zastavila se v pohybu a zaposlouchala se. Je to vlčí... Ne... Psí! Ale trochu v něm vlka cítit je... Natilla byla zmatená. Opatrně se rozhlédla, pořád jí ještě od tlamy visely květiny, roztáhla čumák a větřila. Otočila se směrem k horám a tam ho uviděla.
Ploužil se pomalu, hlavu i ocas skloněné až někde při zemi a sotva pletl nohama. Vypadal jako vlk, ale měl kratší a řidší srst a útlejší hlavu.

To není pravý vlk, uvědomila si Natilla. Je to napůl pes! A je to fena, poznala podle pachu. No, nevypadá moc nebezpečně, řekla si. Jsem u hranic teritoria a než bych došla pro pomoc, byla by pryč. Tohle zvládnu sama. Upustila květiny a klusem se rozeběhla přímo k feně. Ta, jakmile uslyšela její kroky, rychle zvedla hlavu a zůstala stát. Natilla k ní došla a očuchala si ji.
"Nechci ti ublížit," řekla feně, "Jenomže tohle je naše teritorium. Měla bys odejít, než přijde někdo, kdo by s tebou mohl naložit jinak než já." Fena ji chvíli sledovala.
"Ty patříš do smečky vlků?" její unavené oči na chvíli zablýskly. Natilla se na ni trochu nechápavě podívala.
"No... Ano." odpověděla. Fena nastražila uši a trochu se napřímila, ale jen tak, jak jí to její vyčerpanost dovolila.
"A jak se jmenuje tvoje Alfa?" zeptala se jí zvědavě. Natilla se trochu zamračila.
"To ti nemusím říkat." Fena ale jako by ji vůbec neslyšela.
"Jmenuje se Lavril, viď?" Natilla sebou trhla. Jak to ví? Říkala si v duchu. Než stihla něco odpovědět, fena pokračovala.
"A má zrzavo hnědou srst, že? A ztratila v boji s kojoty člena rodiny. Je to tak?" teď na ni už Natilla valila svoje modré oči bez skrývaní svého překvapení. Chvíli na ni jen zírala, pak ale zatřepala hlavou a znovu nasadila chladný výraz.
"Pojď se mnou." řekla.

1299 slov příběhu.
Asi všichni víme, koho to Natilla našla :D
V médiích louka, na které Natilla trhala kytky a objevila vševědoucí fenu.
Fotka nové feny.