Midnight Moon Pack [CZ]

Kapitola 22.

MoonLight se zvedla a ještě než se vydala k doupěti hlídkařů, zarazila se a změnila směr.
Teď už jsem lovec, pomyslela si, ale skoro jí to neudělalo žádnou radost.

"Hněte sebou, kůže líný!" rozlehl se lesem pronikavý, ostrý a nepříjemný hlas. Hlas patřil docela velkému vlkovi s mohutnou hlavou. Jeho srst byla poměrně dlouhá, špinavě šedivá, s tmavým hřbetem a nahnědlým čelem. Zlé hnědé oči zrovna přeskavovaly z jednoho vlka, který šel za svým vůdcem, na druhého.

"Pane? M-myslím, že se blížíme k nějaké smečce... Už i více vlků cítí jejich pach. Jsou nervózní, pane." přistoupil k němu poměrně malý černý vlk se sněhově bílými zády, černými proužky, které vedly od průzračně modrých očí přes spánky k uším. Uctivě si zachovával jeden či dva kroky za Alfou. Vůdce musí jít vždy vpředu a nikdo ho nesmí předbíhat. Alespoň tak to v této smečce platilo.
Hnědý Alfa výhružně zavrčel. Ani se na vlka neotočil, když s ním mluvil.
"A co si myslíš, že s tím budeme dělat, Beto? Jsme snad nějaký srabi, abysme obcházeli nějakou pitomou smečku jinejch vlků? Proto přece putujeme, ty idiote. Hledáme nový území a pokud se tu usídlila nějaká jiná smečka, vyženeme ji. Zabijeme ji. Tohle území bude naše." Alfa najednou trochu zbrzdil, tudíž černobílého Betu překvapil a trochu klopýtl.
"Nebylo by jednodušší si najít jiné místo pro teritorium, pane? Nechat tu smečku žít. Mohli by se z nás stát spojenci..." Beta to ani nestihl dopovědět a Alfa už mu rozčileně skočil do řeči, až mu od tlamy odlétly sliny.
"Nikdy! My nebudem kapitulovat! Budem bojovat a ukážeme tý druhý smečce, kdo jsme! Celej les se nás bude bát! Celej les se bude bát Smečky krvavejch drápů!" ryčel podrážděně. Beta stáhl ocas mezi nohy a celý se skrčil.
"A-ano, Alfo. Uděláme, jak říkáš. Zničíme tu smečku." pípl slabým hlasem.
"Tak se mi to líbí." řekl si spíš pro sebe Alfa a s krutým úšklebkem na rtech pokračoval vstříc horám, které se postupně vynořovaly před putující smečkou a byly poslední překážkou před setkáním se s druhou smečkou.

"Pojď, už jen kousek." popoháněl něžnými slovy černý vlk svou družku, která se vlekla několik kroků za ním.
"Já už jsem tak unavená! Nemohli bychom si odpočinout?" skuhrala černá vlčice. Její druh se na ni s povzdechem otočil a počkal, až k němu dojde. Pak se zařadil za ni a nějakou chvíli šli mlčky s tím, že černý vlk svou družku párkrát jemně kousl do ocasu, aby přidala. Nakonec ji stejně předběhl a na chvíli se vlčici ztratil z dohledu. Ta se ale nebála, pořád cítila jeho uklidňující pach. Vlekla se do poměrně strmého kopce šnečí rychlostí a znaveně přeskakovala z jedné skalky na druhou. Lesní půda se totiž docela před chvílí změnila na otevřenou krajinu s ostrými kameny a skalkami. Do toho všeho ještě pražilo horké letní slunce, které oběma vlkům rozpalovalo černou srst, ovšem vlčice ji měla hustší, tudíž vedro snášela ještě hůře než její druh.
Za úctyhodného skuhrání se vyškrábala až ke svému druhovi, který na ni nahoře čekal a pobaveně ji sledoval.
"Je mi vedro, bolí mě nohy a mám hlad." oznámila mu snad už po několikáté. Vlk se jen zašklebil a pokynul jí, aby se rozhlédla. Vlčice ho otrévěně poslechla, vzápětí z ní ale spadly všechny chmury a jen sledovala tu krásu před sebou.
Ani si totiž nevšimla, že zatím co zírala za chůze jen pod sebe, dostala se z lesa ven přes skály a teď stála se svým druhem na vrcholku vysoké hory. Shlíželi do nekonečného lesa v krásném údolí, které ještě zalévaly paprsky Ohnivého Vlka. Jemný vánek až k jejich uším přinášel zpěv ptáků, vůni kořisti, odněkud šumění vody a ještě...
Pach vlků. Pach smečky.
"Neříkej mi, že se ti tu nelíbí, Jacky." mrkl na ni její druh. Černá vlčice Jacky chvíli nebyla schopná byť jen odpovědět a jen cítila, jak se jí vracejí všechny ztracené síly a dokonce ji přešel hlad i špatná nálada.
"Je to... Je to krása." vymáčkla ze sebe šeptem. Její druh se zasmál.
"Tak vidíš. A pokud je ta smečka tady dobrá, může tahle krása být naším domovem už napořád. Tak pojď, ty nádhero." řekl a vydal se klusem dolů do údolí přímo za pachem nové smečky. Jacky zatřepala hlavou a pustila se za ním.
"Počkej, Soule!" volala za ním šťastně.

Taki strnule seděl na zadku ve stínu pod Velkou skálou a jen civěl do země. Dneska mi tu něco nesedí, říkal si v duchu. Jako by... Jako by mělo přijít něco špatného. A zárověň... Je tak krásný den, tak bezchybný... Co by se mělo zkazit? A pořád... Cítím zlo... Ale i dobro?...
"Beto? Co se děje?" ozval se před ním slabý a vysoký hlásek. Beta trhl hlavou a zadíval se na malou bílou vlčici s hnědou hlavou a tlapkami.
"Omego? Nic, nic, neboj se. Jen jsem se trochu zamyslel, nic víc." odpověděl trochu zasněným hlasem. Milá Omega naklonila hlavu.
"Zase jsi cítil, co se stane, že?" zeptala se. Takiho její otázka trochu překvapila.
"Na co se to ptáš?" zeptal se udiveně. Omega se trochu usmála.
"Všimla jsem si, že poslední dobou jsi párkrát přesně takhle vypadal a to se ti zdálo něco věšteckého. Ať už ti to teď připadá jakkoliv praštěné, měl bys jít za Alfou, jako vždycky před tím, Beto. Umíš předpovídat budoucnost a teď by to také mohlo být důležité. Kdo ví, co nás čeká." usmála se povzbudivě. Taki na ni jen ohromeně zíral. Omega Browny byla totiž nevýrazná, tichá a pracovitá vlčice. Bavila se když už tak s vlky hlavně z její bývalé smečky, na které byla nejvíce zvyklá, ale poslední dobou se už začínala otrkávat a bavila se i s ostatními vlky. Nikdy neprosazovala svůj názor, protože nechtěla být středem pozornosti. Očividně byla spokojená se svým postavením a ráda dělala pohodlí ostatním vlkům a ráda se dívala, když si vystlané pelechy vychvalovali.
Taki ji témeř nikdy neslyšel mluvit. Teď ale naoplátku neměl slov on a uvědomil si, že právě Omegu slyšel mluvit nejdéle v životě. A hlavně netušil, že je tak všímavá.
"No tak, Beto. Mě to říkat nemusíš, ale Alfě bys měl." povzbuzovala ho dál. Taki se jen postavil a vyjeveně pokyvoval hlavou.
"Máš pravdu, Omego." vykoktal ze sebe a klusem se vydal k Alfině doupěti. Omega se za ním jen usmála a šla se věnovat vlastní práci.

"Lavril?" vešel do jeskyně Taki. Nikdo mu ale neodpověděl a když prošmejdil celou jeskyni, zjistil, že tam Alfa není. Vylezl tedy zpátky na světlo a témeř do své družky vrazil.
"Hledal jsi mě, Taki?" zeptala se Alfa. Taki jen kývl.
"Lavril, myslím, že jsem zase něco viděl. Teda, nebylo to nic konkrétního, což mě trochu děsí, ale... Cítím, že něco přijde. Něco zlého, ale zároveň se zlem přijde i dobro. Bylo to dost nepřehledné a poprvé vůbec nevím, co od toho mám čekat. Každopádně si myslím, že bychom měli být připraveni... Na cokoliv." pověděl jí Taki svůj zvláštní předsudek a cítil se špatně, že z toho vyčetl tak málo. Lavril se mírně mračila, nakonec se o Takiho přátelsky otřela.
"Děkuju, Taki. Nemusíš si vyčítat, že jsi viděl tak málo. Třeba si osud nepřeje, abychom věděli více. I tak si budeme dávat pozor. Budeme připraveni." chvíli se jen mazlili, když uslyšeli splašené tlapky, které se k nim rychle blížily.
"Alfo! Alfo!" volala Taylor, za ní v patách uháněli Rony a Nightmare. Lavril jim rychle vyrazila naproti s Takim po boku.
"Co se děje?" ptala se a snažila se zachovat klidný hlas. Hodila po Takim rychlý pohled. Taylor chvíli musela nabrat dech, a tak ji s mluvením předběhli Nightmare s Ronym, kterým se mohutně nadouvala hruď, jak se snažili popadnout dech.
"Vetřelci!" vyhrkli unisono.

1243 slov příběhu.
V médiích gif Alfy nové smečky. Písnička se podle mě strašně moc hodí jako "theme" té nové smečky :D Pustťe si to k tomu, dodá to na atmosféře putující smečky.
Fotka zlého Alfy a pohledu, který Soul s Jacky uviděli, když se vyškrábali na vrchol hory.
Příští část (nejspíš) bude přehled členů nové smečky. Nebo chcete, abych to připsala úplně na začátek do první části "Struktura smečky"? Jen co pro vás bude přehlednější, vyberte si.
Příští kapitola bude dost zajímavá :O
Tuhle kapitolu věnuji JackyTheWolf za to, že mě podporuje už od samého začátku a taky se zde už konečně objevila její stejnojmenná postava Jacky :D
- Vaše milující Shellynka