Midnight Moon Pack [CZ]

Kapitola 33.

Natilla si lehla vedle Lavril a položila si hlavu na její hřbet.
Lavril byla po dlouhé době opět velice šťastná.

Shadow Claw nehybně ležela v doupěti lovců a civěla do stropu úkrytu, který místa na spaní chránil před sněhem, který momentálně v podobě třpytivých sněhových vloček spadal na území Midnight moon pack. Shadow byla v doupěti sama. Nic jako pohádkové počasí venku ji nelákalo a veselé štěkání Ronyho, Crystal, Taylor a dalších vlků okázale ignorovala. Neměla chuť absolutně na nic. Vzpomínala jen na tu událost. Vzpomínala na ní dlouhé dvě roční období. Nedokázala myslet na nic jiného. Ani ten lov už ji nebavil tak jako před tím, ničím se nedokázala odregovat. Cítila se viná. Viná za smrt svého bratra.

Potřásla útlou hlavou a do očí se jí opět začaly drát slzy. Tolik jich už proteklo... Neexistoval den, kdy by se neukázaly. Štípaly Shadow do očí a stékaly jí do tlamy jako slané kapky. Měla bych poslechnout Nighta, přemyšlela v duchu. Ale... Nemůžu. Nejde to. Nemám chuť. Jídlo mě nijak neláká... Jako by chuť k jídlu odešla společně s jejím bratrem. Jako by už nemělo smysl jíst, bez Maxe to bylo zbytečné. Shadow vnímala, jak moc ji to poznamenalo. Z čilé a veselé mladé a krásné vlčice v plné síle se stala... Troska. Chodila shrbeně, nebezpečně zhubla, srst jí zplstnatěla, protože se o ni nestarala, a byla nemocná. Byla náchylnější k nemocím, věčně byla nastydlá a Natilla se Soulem jí pravidelně museli nosit léky proti kašli. A teď v zimě se to ještě zhoršilo. Tohle všechno ji ale nezajímalo. Bylo jí i jedno, že si s ní Soul a těhotná Natilla musí dělat hlavu. Ale přeci jen tu byla jedna věc, nad kterou přemýšlela a která jí hlodala hlavou jako červotoč dřevem, když zrovna nemyslela na svého bratra. Vlastně dvě věci.

Byla naprostým odpadem smečky. Nebyla schopná lovu, navíc Lavril ji raději ani nepouštěla. Ztratila všechen lovecký pud, kondičku i schopnosti. Byla slabá a nedokázala ulovit už ani napůl pošlou myš. Pořád v ní zbyla ta trocha vlčí česti a to, že je smečce jen na obtíž, ji drásalo. Ale stejně se nedokázala přimět k tomu, aby se sebou něco udělala. Raději trpěla dál.

A tou druhou záležitostí byl Nightmare. Shadow si jasně pamatovala, jak jí tehdy u večeře přiznal, že ji miluje. Sice mu city neopětovala úplně stejným způsobem, ovšem pohled na něj, jak se trápí kvůli ní, ji ničil. Ovšem ani tohle nebyl dostatečný důvod k tomu, aby se napřímila a pokračovala v životě dál. I přes to, jak moc ten důležitý krok chtěla udělat, nedokázala to. Pořád se cítila, že nedokáže ani zvednout hlavu. Spíš, jako by se propadala dolů a mizela beze stopy v nitru země, utopena ve svém vlastním žalu.

Její oči se opět zalily slzami a stékaly po jejím kostnatém čumáku na zem, kde v jemném písku tvořily malou loužičku.

*****

Tesák s Vaness putovali napadnutou vrstvou sněhu a v naprosté tichosti a soustředění vnímali pachy, zvuky a pohyb v lese. Tedy, spíše Vaness, která brala svou práci vážně. Tesák sice mlčel, ale pozorný zrovna nebyl. Nebavilo ho to. Už chtěl z té zimy zpátky do pelechu spát. Ale i tak se neodvážil nic říct, jen aby se mu nic nestalo, a plahočil se za krémovou vlčicí dál.

Oba vlci došli k již dobře známému jezeru, jehož hladina byla pokryta tlustou vrstvou ledu. Vaness s Tesákem v závěsu vyšli z lesa a udeřil do nich ledový vítr, silnější, než jaký se proháněl mezi stromy v lese. Vaness sklopila uši, přimhouřila oči, a otočila se na Tesáka.

"Ty to vem podél potoka na západ, já to tentokrát vezmu na východ. A soustřeď se, prosím. Pak mi všechno povíš," nařídila vlídným hlasem Vaness, ačkoliv by na toho blbce šla nejraději pořádně zostra. Nesnášela, když dostala hlídku zrovna s ním. Samozřejmě si jakožto hlavní hlídkařka všimla, jak je nepozorný, a to ji rozčilovalo. Navíc, když se museli rozdělit a každý jít jiným směrem, neměla o něm přehled. Ne, nevěřila mu. Nevěřila mu jako jedinému z nových členů Půlnoční smečky. Raul jí připadal jako silný a schopný lovec, Bridge byl zase rozumný a milý. Ale Tesák ji vytáčel jen svou existencí a neschopností.