Midnight Moon Pack [CZ]

Kapitola 3.

To je nechutné. Jsme na vlastním území a i tak tu musíme čuchat ty prašivé kojoty. Lavril hodnou chvíli zírala bezmyšlemkovitě na matčin hrob. Ale počkat, vytanulo jí na mysli. My nemusíme. S touto žhavou myšlenkou se zvedla a uháněla ke svým družkám.

Z šera na ni zářily jen dva páry vykulených modrých očí.
"Jsi si jistá?" promluvila do ticha jako první Darow.
"No, připadá mi to jako nejjednodušší cesta..." zamumlala Lavril, potom se rozhostilo ticho. Lavril si povzdechla a rozhodla se to zkusit ještě jednou.
"Tohle území se hemží kojoty a tím jejich puchem, špatnými vzpomínkami a hlavně už to ani není čestné místo pro vlka. I kořisti se mi zdá málo. Jako by ucítila, že tu jsou kojoti. Jako by se ani nechtěla stát jejich potravou. Jediné, čeho si tu můžeme vážit jsou památky na naše zesnulé, ale ti už jsou pryč. Musíme jít dál. Musíme si najít vlastní smečku, druhy, zplodit nové životy. Nesmíme se pořád jen ohlížet za tím, co se už stalo. Matka i ostatní mi navždy zůstanou v srdci, ale i tak tady musíme jejich ostatky nechat. Bylo by hloupé jen ve třech pokusit bojovat o tohle obrovské teritorium s velkou a silnou smečkou kojotů. Já... Byl to můj návrh. Tam ve světě najdeme lepší život. Nový začátek." Lavril zmlka a sledovala Natillinu a Darowinu reakci. Darow se rozpačitě poškrábala zadní nohou za uchem a Natilla zkrabatěla čelo, jak přemýšlela. Pak si olízla pysky a promluvila:
"Pořád mě překvapuješ, Lavril. Tohle mě vůbec nenapadlo, že bychom mohly odejít. A máš pravdu. Jediné, co nás nutí tu zůstat jsou mrtví a hezké vzpomínky. Ale jelikož už smečku nemáme, můžeme se rozhodnout. Já tvůj návrh příjimám." Lavril se na ni vděčně podívala. Potom se vyjádřila Darow, která vždy přijímala všechny plány.
"Jo, i mě se to zamlouvá. Sice jsem byla ve vaší smečce jen pár úplňků, ale i tak jsem ke smečce přilnula. Ale jak jsi řekla, Lavril, musíme jít dál a neohlížet se za minulostí. To by nám jen ubíralo na síle. Já jsem taky pro."

Hned den na to byly připravené vyrazit. Natilla si s sebou provizorně vzala několik listů bylin, u kterých Lavril netušila jméno. "Co kdyby se něco stalo", argumentovala s ucpanou tlamou Natilla. Darow s Lavril šly na brzký ranní lov, kdy byla zvířata ještě ospalá a pomalá, a nechaly Natillo třídit si kytky. Po několika okamžicích se šťastně vracely zpátky s jedním vypaseným králíkem, který byl omámený ze včerejšího teplého dne, kdy se nejspíš celý den povaloval na sluníčku. Vlčice se dosyta najedly, potom uctily kosti oběti v podobě zahrabání a byly konečně připravené vyrazit na cestu. Tedy, ne tak docela. Všechny se, ač mlčky, shodly na tom, že se musí naposledy rozloučit s jejich mrtvými druhy. Nezklamu tě, maminko, slibovala Lavril matčinu hrobu. Dokážu ochránit Natillu i Darow. Nebudu ti dělat ostudu. Mám tě moc ráda, mami. Sbohem. S posledním smutným pohledem se rozloučila i s ostatními druhy a naposledy se otočila k hrobům zády s Darow a Natillou v patách. Nic jí ale ten den nemohlo zkazit náladu. Byla tak šťastná! Lavril byla tak moc natěšená, že skoro na začátku se rozeběhla, ale potom si uvědomila, že za pár okamžiků by ji hned bolely nohy, a tak toho radši nechala a zpomalila k jejím družkám do klusu. Vlčice byly spokojené, všechny zdravé, odpočaté, čilé, s plnými břichy a hned po ránu navíc vykoukly zpoza mraků příjemně hřejivé paprsky Ohnivého Vlka a lehce je pohladily po hřbetech. To Lavril přidalo na náladě ještě víc a cítila se opravdu poprvé šťastně od kojotího útoku, který jednou provždy změnil její život.

Když už se stíny Ohnivého Vlka začaly prodlužovat, Lavril a její společnice viditelně zpomalily a Lavril unaveně sledovala dlouhý stín, který se plahočil před ní. Ušly za jedno světlo dlouhou trasu, od jejich bývalého domova byly už na hony daleko a směřovaly spíše k horám. I ty ale ještě nebyly na dosah. Lavril se začala rozhlížet po nějaké skrýši. Hned jí padlo do oka na první pohled ne úplně zřejmé místečko mezi vysokými smrky ohraničené hustými keři.
"Pojďte, odpočineme si" zavelela a uslyšela radostné a vyčerpané výdechy Darow i Natilly. Zalezly do příjemného stínu a všechny sebou těžce plácly na zem posetou spadaným jehličím. Natilla si položila hlavu na přední tlapy a zavřela oči, Darow se rozvalila a vyplázla jazyk. Lavril se ještě ale přinutila vstát a šla zběžně zkontrolovat, jestli jim nehrozí nějaké nebezpečí v podobě medvěda nebo něco podobného. Když nechytila žádnou stopu, úlevně si šla lehnout ke svým kamarádkám.
"To byl ale den," postěžovala si Darow, "ráno vypadalo tak nadějně, bylo mi, jako bych se mohla vznést, ale teď už jsem se pekla horkem!" na důkaz svých slov vytáhla jazyk ještě níž.
"Máš tmavou a hustou srst, musíš to vedro snášet nejhůř z nás všech" přikývla Natilla. Darow se na ni ušklíbla. Lavril se donutila znovu vstát.
"Půjdu něco ulovit." oznámila.
"Ne, nechoď, jedly jsme ráno. To vydžíme ještě do rána. Nedělej si starosti, teď bys stejně nic neulovila. Musíme si odpočinout. To víš, ne nadarmo se říká ráno moudřejší večera."

V noci Lavril něco probudilo. Nebyla schopná říct, co přesně to bylo, nejspíš instinkt. Neslyšně zvedla hlavu a pozorně se zaposlouchala do nočního ticha. Slyšela jen šumět koruny stromů, slabě cvrkat cikády a odněkud houkat sovu. Stříbrný Vlk ozařoval svým stříbrným svitem mýtinku u smrkového lesa a obloha vypadala, jako by někdo propíchal stříbrným jehličím černému vlku srst. Natilla slabě pochrupovala a Darow trhla tlapkou ve snu, nejspíš se jí zdálo o lovu. Nic neobvyklého. Proč jsem se tedy vzbudila jen já? Přemítala Lavril. Položila si hlavu na tlapy a snažila se usnout, ale nešlo jí to. Potichu si povzdechla, opatrně se zvedla a jako duch vyšla z úkrytu. Na mýtinu ne, pomyslela si. Pokud tu něco je, je lepší, pokud zůstanu ve stínu. Na té louce by na mě bylo vidět jako na vlka mezi sto králíky. Proplížila se tedy hlouběji do lesa a pátrala po zdroji jejího probuzení, oči i uši na štopkách. Nic ale nenašla. Znovu si povzdechla, pokárala v duchu svůj splašený šestý symsl a obrátila se k odchodu. Když ale mířila k jejich úkrytu, který se nacházel na samotném okraji lesa, který navazoval na mýtinu, strnula. Na stříbrné louce stálo zvíře. Lavril ani nedýchala.

Nebyl to medvěd, ani rys, jak se obávala. Byl to vlk. Připadal jí nejdřív jako přízrak, ozářený stříbrným světlem. Byl šedo-bílý, skoro až do modra, s hnědýma zařícíma očima. Vypadal uvolněně, díval se jiným směrem, než stála Lavril a větřil. Nevypadá moc nebezpečně, pomyslela si. Ale kde má smečku? No, možná jako my žádnou nemá. Tak či tak, my vlastně smečku hledáme, takže se ho můžu jít zeptat. Rozhodla se, že už nemusí jít tak neslyšně, protože by to mohlo vypadat, že na něj chce zaútočit. Po prvním kroku jí praskla větvička pod tlapou a vlk okamžitě stočil zrak k ní. To je hrůza, dělat takový rámus, pomyslela si, nicméně šla s hlavou zvednutou dál. Vlk ji pořád propaloval ostřížím pohledem, dokud nevyšla na mýtinu a nepostavila se mu tváří v tvář. To, že nemá smečku, ucítila už na několik délek ocasu, než k němu došla. Smečkový vlk se pozná. Zato ji ale příjemně překvapil jeho vzhledem. Měl velice přívětivou a milou tvář. Jeho krásné hnědé oči byly sice nedůvěřivé, zato ale zvědavé a chytré. To bylo hodně věcí, kterých si na něm Lavril všimla, než s ním stačila vůbec promluvit. Protože první promluvil on.