Midnight Moon Pack [CZ]

Kapitola 16.

"Darow mi pověděla o tvém výkonu, Bayo," Baya nedočkavě natahovala uši, aby jí neuniklo ani slovíčko, "A přimluvila se, aby ses stala lovkyní naší smečky."

Na území Midnight moon smečky padla další tma. Mrazivý Vlk byl zrovna ve své největší síle a vlci se choulili k sobě hluboko ve svých doupatech. Celý les spal. Narozdíl od letní noci tu ale panovalo hrobové, a popravdě řečeno děsivé ticho. Odnikud se neozýval ani nepřetržitý zpěv nočního hmyzu, ani kuňkání žab od jezera. Bylo slyšet pouze kvílení mrazivého větru, který se štipavě zabodával do tváře. Night pohlédl k vysokým horám. Tyčily se ve stínu noci, jen mohutné černé siluety. Vypadaly mnohem větší a nebezpečnější než ve dne. Pokud někdy na naši smečku přijde hrozba, uvažoval Night, určitě přijde z hor. Odvrátil pohled a znovu zběžně ostrým zrakem prohlédl okolí. Nic se nepohnulo. Nic se nepohnulo už těch několik hodin, co tu Night hlídkoval. Černý vlk s každým okem jiným si povzdechl a lehl si do sněhu, přední tlapy zkřížené s hlavou položenou na nich. Uši sklopil k hlavě, aby mu moc nepromrzly. Chvíli jen tak přemýšlel, až ho nekonečné ticho a klid začaly konečně uspávat. Po několika minutách Nightmare chtě nechtě usnul.
Jeho citlivý sluch zaznamenal slabý zvuk. Night byl vycvičený, a tak jen mírně natočil ucho, aby případný vetřelec nepoznal, že je vzhůru. Nic dalšího ale neslyšel ani necítil, a tak zvedl hlavu. Vzápětí hlavou potřásl, protože zvuk vydal sníh padající z větve, která už tak velké množství zmrzlé vody neudržela. Nightmare ospale vzhlédl k jasnému zářícímu měsíci na nebi. Spokojeně si oddechl, oklepal ze sebe sníh a vydal se k táboru. Konečně čas vystřídat noční hlídku, pomyslel si.

Pokládala jsem své široké tlapy neslyšně jednu za druhou do vysoké vrstvy sněhu. Moje kroky nevydaly ani ten nejtišší zvuk. Srst jsem měla zježenou, ovšem nikoliv strachem, ale abych si izolovala teplo, které mohlo jinak velice rychle utéct. Sice byla noc a já se ploužila ztmavlým lesem, ale i tak můj vynikající zrak viděl jako za světla. Nacházela jsem se na území vlčí smečky Midnight moon. Aby bylo jasno, nedělala jsem tu nic špatného ani jsem nijak neškodila. S rozumnou vlčicí Lavril, Alfou téhle smečky, jsem měla dohodu, že mohu lovit na jejich území pod podmínkou, že nebudu zabíjet pro zábavu, ale pro přežití, a že nebudu obtěžovat vlky. Já své sliby dodržuji, i tak mi ale všichni vlci kromě Lavril očividně nevěřili. Takže i když jsem si mohla cestu sněhem zkrátit skrz vlčí tábor, radši jsem ho obešla oklikou, aby si náhodou nějaký z těch vlků nemyslel, že je chci třeba všechny pozabíjet, nebo tak něco. Nejsem problémistka. Pokud jde o nějaký problém, vždycky se snažím najít kompromisní cestu ven. A já svou část dohody splňuji. Teď už je jen na vlcích, jestli mi uvěří, že ne všichni rysové a vlci musejí být nepřáteli.
Jindy bych takhle v noci z vyhřátého pelíšku nevylezla ani za zlatého králíka, ale dostala jsem velkou žízeň, takže jsem byla donucena se zvednout a dojít se k jezeru napít. Už jsem byla skoro na místě, a zatímco jsem vymýšlela, jak asi prorazím ztuhlý led, něco jsem uslyšela. 

Maeveenina tlapa se zastavila v půlce kroku a zůstala nehybně viset ve vzduchu, zatímco se rysice s rozšířenýma očima rozhlížela po okolí a otačela ušima jako radary, aby chytila další zvukovou stopu. Rozšířila nozdry a ignorovala štiplavý vítr, který ji začal dráždit v čumáku. Nějaký vlčí pach... Ale je cizí... Není z Lavriliny smečky... Shromažďovala si Maeveen informace, které jí podával její čich. Pach otočil Maeveen hlavu do části lesa po jejím pravém boku. Nakročenou tlapu konečně tiše položila na zem a dala se do pohybu teď už za novým cílem. Nemusela bych tohle dělat, uvažovala rysice po cestě. Pokud to je někdo cizí, může mi ublížit. Ale přeci jen jsem pořád Lavril trochu dlužná za to, že byla tak dobrosrdečná a nechala mě na jejich území si pomalu dělat, co chci. Navíc, vlčí hlídka není nikde poblíž, takže je jen na mně toho případného škodiče zlikvidovat a prokázat tak smečce loajalitu. S těmito myšlenkami se Maeveen blížila stále blíže a blíže neznámému vlku se stále narůstajícím odhodláním a adrenalinem.

Rysici chvíli trvalo, než se k neznámému přiblížila na dohled. Když vlka spatřila, okamžitě se skrčila k zemi a snažila se splynout se sněhem. Vlk vypadal jako čerstvý dospělec, měl šedou huňatou srst a hnědé oči, točil se pomalu dokolečka s čumákem zarytým v zemi; očividně něco hledal. Občas vlk zatřásl hlavou nebo zaprskal, protože se mu sníh dostal do čumáku. Maeveen se neslyšně připravila ke skoku a odhadovala vlkovu sílu pohledem. Nakonec se odhodlala a odrazila se.
Vlk se vyděsil. Rychle vytáhl hlavu ze sněhu a když uviděl letící rysici, poplašeně začal zběsile přešlapovat a couvat, div nezakopl o vlastní nohy. Maeveen dopadla přímo před něj, ovšem ani nemeškala a hned vlka hlavou svalila na zem, kde se o něj opřela předníma nohama, čímž mu znemožnila pohyb. Vlk se nebránil, jen na ni vydšeně zíral.
"Kdo jsi?," vyprskla Maeveen, "Nepatříš ke zdejší smečce!" Rysice si měřila vlka ostrým pohledem. Až teď si uvědomila, že pod tlapami, kterými se opírala o vlkův hrudník, cítí žebra. Z očí mu přímo sršel hlad a únava. Asi hodně dlouho nejedl, pomyslela si Maeveen. To ji přesvědčilo, že jí tenhle vyzáblý vlk neublíží, a tak ho pustila a sedla si proti němu. I tak ho ale sledovala ostřížím pohledem. Vlk se ztěžka vyškrábal na nohy a stále na ni mlčky zíral. Maeveen naklonila hlavu a vybídla ho, aby mluvil. Vlk se poškrábal kostnatou zadní nohou za uchem, až konečně promluvil.
"No, já... Ehm... Hledám potravu." vymáčkl ze sebe. Maeveen vykulila oči.
"Jsi na cizím vlčím teritoriu, za tohle tě smečka může zabít, pokud jim budeš brát jídlo." pohrozila mu. Téměř vlastní zkušenost, pomyslela si s úšklebkem. Vlk na ni pohlédl už s trochu větší kuráží.
"Nic jsem neulovil. Popravdě... Nemám na to sílu. Ale... Ty jsi přece rys! Ty tu přece také nemáš co dělat, když tohle území patří vlkům!" pokusil se zavrčet, ale vyšlo z toho jakési chraplavé zamručení. Maeveen vycenila zuby.
"Já mám s Alfou dohodu, ty blbečku." zasyčela. Do mě se žádnej potulnej polomrtvej vlkouš navážet nebude, to teda ne! Maeveen se zvedla a přistoupila k vlkovi. Ten sklopil uši a trochu se sklonil.
"Pojď se mnou," nařídila mu, "Dovedu tě k Lavril. Uvidíme, co řekne na to, co jsem tu v lese našla."

1056 slov příběhu
Ola!
Omlouvám se, že dlouho nevycházely kapitoly, ale zrovna jsem neměla "psací" náladu 😂
Každopádně teď už mám, takže kapitoly zase budou vycházet :)
Mimochodem brzy vyjde nový příběh o mém novém kočičím klanu, tak se nezapoměňte těšit! 😂
V médiích je vlk ve chvíli, kdy na něj zaútočila Maeveen. Fotka zachycuje Maeveen, když poprvé zaslechla vlka.