Midnight Moon Pack [CZ]

Kapitola 4.

Zato ji ale příjemně překvapil jeho vzhledem. Měl velice přívětivou a milou tvář. Jeho krásné hnědé oči byly sice nedůvěřivé, zato ale zvědavé a chytré. To bylo hodně věcí, kterých si na něm Lavril všimla, než s ním stačila vůbec promluvit. Protože první promluvil on.

"Ahoj, vlčice, co tu děláš?" zeptal se hlubokým, ale laskavým hlasem. Lavril zaváhala, jestli mu má říct pravý důvod, ale nakonec si uvědomila, že stejně nemá jinou možnost.
"Já a moji přátelé hledáme smečku. Jestli je toto tvoje teritorium, nemusíš se bát, hned po východu Ohnivého Vlka odcházíme. Pouze tu přespáváme." ujistila ho. Vlk se hrdelně zasmál.
"Moje teritorium tohle opravdu není. Vlastně jsem na tom stejně jako vy - také pouze procházím. Hledám novou smečku." při poslední větě zklopil oči. Asi ho potkalo něco zlého. Stejně jako nás, ostatně. Bylo mu to vidět na očích. Vlk se ale hned vzpamatoval a podíval se Lavril do očí.
"Tak to vypadá, že naše osudy jsou docela podobné," podotkl, "prozradíš mi své jméno?" Lavril si olízla pysky, aby měla více času na rozmyšlenou.
"Lavril. A ty, vlku?" zeptala se na oplátku jeho. Vlk se hrdě napřímil, aby dělal čest svému jménu.
"Já jsem Taki. Máš moc pěkné jméno." představil se Taki a polichotil jí. Lavril se musela usmát. Tohle je dobrý vlk, pomyslela si. Alespoň tak na první pohled vypadá, ozvala se skeptická část jejího já. Ale no tak! okřikla se. Nesmím být tak nedůvěřivá. Pak si uvědomila, že se vlastně snaží sehnat smečku, a tak to rovnou zkusila - teď měla první příležitost.
"Děkuju. Ty také. No, napadlo mě... Když taky hledáš smečku, nechtěl by ses při.. Přidat k nám?," jako na zavolanou vyšly zpoza stínů lesa Darow a Natilla, obě se zařadily každá po jednom boku Lavril, "Pokud se nám s námi nebude líbit, samozřejmě můžeš odejít. Já jen..." ale to už jí Taki skočil do řeči.
"Přesně na to jsem se chtěla zeptat! Nejsem vlk samotář, potřebuju smečku. A kdo ví, třeba z nás jednou smečka bude." usmál se. Lavril mu to oplatila. Takový milý vlk nemůže být zlý. Navíc já poznám, když někdo lže. Potom Takimu představila Natillu a Darow. Natilla se s šedým vlkem snažila hned přívětivě komunikovat, zatímco Darow odměřeně pozdravila a dál si trochu nervózního Takiho měřila podezíravým pohledem. Lavril je šťastně pozorovala. Jako bychom smečka byli odjakživa. A Taki je tak moc všímavý, laskavý... Nevím, proč jsem mu tak rychle a slepě uvěřila. Prostě mu důvěřuji. Je to dobrý vlk. Cítím to.

Společně si šli lehnout do původního úkrytu vlčic s tím, že teď se k nim natěsnal ještě nový příchozí. Zatímco se Natilla s Takim ukládali ke spánku, Darow si Lavril odvedla trochu dál.
"Tohle je vlastně první zkouška věrnosti," zavrčela potichu, "těžko říct, vypadá tak nevinně, a zároveň může být ten poslední, koho uvidíme..." Lavril jí skočila do řeči.
"Ale Darow, nebuď tak paranoidní! Já... Věřím mu." řekla a pohlédla na šedého vlka, který si právě čistil tlapy.
"Hm, a jak to? Znáte se pár minut." podotkla Darow a Lavril si uvědomila, jak pitomě její předchozí poznámka zněla. Povzdechla si.
"Za pokus nic nedáme, Darow. Pokud by se opravdu pokusil nám uškodit, zvládneme ho. Jsme tři, on je jeden. Zároveň máme stejně, ne-li větší šanci na to, že nám přibyde nový ochránce a příjemný společník." jelikož nechtěla dál snášet Darowiny nekalé předtuchy, švihla ocasem a šla si lehnout za Natillou a Takim. Když už se všichni uložili, dokonce i Darow, ačkoliv v bezpečné vzdálenosti od Takiho, pozorovala ji Lavril zpod přivřených víček.
Nemyslí to zle, pomyslela si. Darow měla moc ráda, ale také věděla, že tato černá vlčice bývala dřív samotářka a nebyla zvyklá důvěřovat si navzájem ve smečce, jak tomu byla naučena Lavril. Darow se k Lavrilině smečce přidala krátkou chvíli před tím, než na smečku zaútočili kojoti, ale i přes to se z odměřené, nedůvěřivé a stydlivé vlčice stala věrná, oddaná a milá přítelkyně. Musela si zvyknout. A na Takiho si jistě zvykne taky, stejně tak, jako si zvykla na mě nebo Natillu, nebo kohokoliv z její bývalé smečky. Potřebuje čas. A Taki taky.

Den na to se vlci probudili časně ráno ještě za svítání a hned vyrazili. Cestou vlčice seznámily Takiho s Lavriliným "vedením", ačkoliv Lavril to bylo trochu trapné. Taki ale nevypadal, že by mu to vadilo, spíš naopak. Protože Lavril chtěla, aby se Darow co nejdřív naučila Takimu důvěřovat, poslala ji s Takim lovit. Ti šli jedním směrem a druhým se vydala Lavril a Natilla. Po nějaké chvíli se zase setkali, Natilla s Lavril se dvěma hraboši a Darow s Takim dokonce s vypaseným holubem. Na ptáky musíš mít taktiku, to znamená, že se nakonec Darow s Takim shodli. Usmála se pro sebe Lavril, zatímco žvýkala jemné holubí maso.
Uběhlo pár dní a čtveřice vlků se pomalu, ale jistě přibližovala k horám. Lavril sice původně nevěděla, kam jít, ale nakonec se se svou skromnou smečkou shodla, že v horách najdou nejlepší a nejbezpečnější útočiště.
Byl sice teplý letní den, ale Ohnivý Vlk skoro nevykoukl zpoza šedivých mraků. Natilla za chůze téměř pořád nervózně a znepokojeně vzhlížela k nebi. Lavril, která šla jako první před Natillou, zastavila, až do ní Natilla se zvrácenou hlavou téměř narazila.
"Co se děje?" zeptala se Lavril Natilly. Taki, který šel za Natillou, zvědavě nastražil uši a poslední Darow přistoupila k Natille a bedlivě si ji prohlížela.
"Ty mraky se mi nelíbí. Jako by se na nás Ohnivý Vlk nechtěl dívat. Ještě včera svítil celý den. Co jsme ale udělali?" Lavril se také podívala na nebe.
"Třeba nic," řekla Darow, "Třeba se nezlobí na nás. Nebo se jen schyluje k bouři, kdo ví."
"Ne," odporovala Natilla, "To bychom cítili. Tohle je něco jiného. Musíme být ostražití." a s těmito slovy se podívala před sebe a rozhodným krokem se vydala vpřed. Darow se nechápavě podívala na Lavril a otočila se za Natillou. Jako poslední šla Lavril, které po boku klusal Taki. Lavril si s novým členem rozumněla nejlépe. Darow sice měla ještě jisté výhrady, ale už to bylo mnohem lepší než před pár dny. Lavril si s Takim chvíli povídala, Taki pozorně naslouchal a to Lavril těšilo.
Večer, když už se šeřilo, procházeli vlci zrovna hustým jehličnatým lesem. Úkrytů tu bylo mnoho, a tak si vybrali malý svah chráněný kmenem spadlého stromu. Všichni už leželi, Natilla sice pořád civěla do prázdna a byla zamlkejší než obvykle, ale Lavril si řekla, že ji to snad brzy přejde. Lavril si lehla a hluboce si povzdechla. Zavřela oči. Trochu ji vylekalo, když se jí o bok otřela teplá srst a vzápětí si vedle ní lehal Taki. Ucítila zvláštní mrazení v tlapách, ale snažila se ten divný pocit ignorovat. Vlci si popřáli dobrou noc a Lavril zavřela oči.
Probudil ji řev. Rychle zvedla hlavu a zjistila, že Taki vedle ní je taky vzhůru a soustředěně větří okolí. Darow už stála na nohou a Natilla byla pryč.
"Kde je Natilla?!" polekala se Lavril a prudce se zvedla. Taki ji s vteřinovým zpožděním napodobil.
"Nevím, vzbudil mě ten řev, a Natillu už jsem neviděla!" vyštěkla Darow a modré oči jí zářily strachem. Lavril se rychle vzpamatovala.
"Tak pojďte!" štěkla a vyběhla z úkrytu s Darow a Takim v závěsu. Jasně cítili vůni Natilly nasáklou vůněmi bylin. Stopa je vedla hlouběji do lesa, podle stop poznali, že běžela a bylo jí jedno, jestli ji někdo uvidí. Žádné jiné stopy ale neviděli, takže ji nejspíš nic nepronásledovalo. Ten ryk se ozval znovu a tentokrát se k němu přidalo i hluboké vrčení.
"To je Natilla!" zašeptala naléhavě Darow. Lavril kývla a zpomalila. Vlci se začali plížit. Zastavili se na malém svahu a shlédli opatrně dolů. Ve svahu, na kterém leželi, zela díra - byla to tedy jeskyně. Lavril zvedla oči a tlapy jí přimrzly k zemi. Stála tam Natilla s obranným pohledem v očích a proti ní se na zadních tlapách tyčil medvěd.