Death Calls My Name

59_110518

Hoseok;

Věděl jsem, že je už jistě po desáté hodině, když jsem se probudil. Hyung vedle mě poklidně spal, takže nemohlo být zas až tak pozdě. Natáhl jsem se na noční stolek vedle mě a vzal si do rukou telefon. Usmál jsem se, když jsem si povšiml, že je jenom půl jedenácté, takže jsem mohl nechat Yoongiho v klidu spát. Sám jsem však nevěděl, co bych měl dělat. Nebyl jsem vyspalý, ale více se mi spát nechtělo. Nemohl jsem ani ležet, ale netušil jsem, co jiného bych měl dělat.

Mobil, který jsem držel v rukou jsem odemkl a všiml si, že mi Jimin napsal pár zpráv. Na ty jsem mu s úsměvem odpověděl. Po dobu dalších minut jsem jen projížděl sociální sítě. To mě však nebavilo dlouho a tak jsem se zamručením opět odložil telefon a opatrně, abych nevzbudil Yoongiho, jsem vstal z postele. Okamžitě jsem zamířil do koupelny, kde jsem si odskočil a vyčistil si zuby. 

Měl jsem v plánu pro nás oba něco připravit k snídani, ale nepřišlo mi vhodné, abych se Yoongimu přehraboval v lednici, když se přeci jen neznáme tak dlouho. Místo toho jsem se s povzdechnutím vrátil do ložnice, kde jsem si to prohlédl. Nebyla to velká místnost, ale působila velmi komfortně a příjemně. 

Usmál jsem se, když jsem nad postelí viděl fotky Yoongiho s Jiminem a jinými lidmi. Na nočním stolku, kde jsem měl odložený mobil byla fotka, na které bylo pět lidí. Yoongiho a Jimina jsem poznal okamžitě. V jedné tváři jsem rozpoznal Jungkooka, se kterým jsem si také často psal a jeho přítele Taeho. Poslední nádherný chlapec byl podle mých odhadů Jin. Všichni vypadali vesele a spokojeně - obzvlášť Yoongi.

Otočil jsem se a viděl stolek, na němž bylo několik popsaných papírů. Zamyšleně jsem k němu přešel hádaje, co by na nich mohlo být napsáno. Všiml jsem si, že text byl napsán ve verších. S pozvednutým obočím jsem jeden papír pozvedl a začetl se do něj.

Mé kroky lehké a váhavé,
ty vedou mě k místu hříchem prohnilém.
Studený ďáblův dech a slzy pekelné,
hladí mě po tváři bledé mé.
Když konečně před místem tím,
na svých křehkých nohách stojím,
otevřu dveře-  ty jsou lehké jako peří
pak nejistým krokem vyjdu k oltáři.
Tamější příšery na mě hledíc
zatímco já jim dobrovolně kráčím vstříc.
V ruce tiskna kříž stříbrný,
jež po korozi je zčernalý.
Oni jej však na vědomí neberou,
a naopak se mi jen vysmějou.
Konečně, na konec cesty se dostanu,
hned poté na kolena svá poklesnu.
Ta protrhnou se do krve,
teď moji démoni - křiknu, pojďte si pro mě.
Vrhnou se na mě, kůži zjizvenou mi rvali z těla,
a při tom smutná píseň v mé hlavě zněla.
Z posledních sil zvednu tvář zohavenou vzhůru
A svá příští tichá slova mířím k bohu:
"Neprosím tě o milost či spasení,
jenom prosím, dopřej přátelům mým štěstí.
Tělo mé si zbičuj
a duši mou zlynčuj,
vlasy a nehty vytrhej -
co jenom chceš mi udělej.
Avšak lidi, co ve svém srdci nosím,
ať je zlo a smutek nikdy nepotká - 
zoufale tě prosím."
Po poslední větě - po vysloveném přání,
konečně - démoni ukážou se mým očím.
Sklopím hlavu, ruce rozpřáhnu
připraven na to, že s bolestí se obejmu.
Všechny mé prosby nadále platí, 
když  si mě monstra přitáhnou do mrazivého objetí.
Cítím to, světlo mé již skomírá
všechno končí a konečně - má duše umírá.  

ᑎᗩIᗪE᙭_

----------