Death Calls My Name

70_160518

Yoongi';

Hoseokie měl pravdu, když můj gauč nazval nepohodlným. Seděl jsem na něj a boleo mě z toho celé tělo, ale nedokázal jsem se zvednout, zatímco jsem nezaujatě pozoroval obrazovku zapnuté televize. Ostré pálení na obázané dlaní jsem ignoroval jak nejlépe jsem mohl a místo toho jsem se snažil soustředit na běžící film.

Když se mi skoro podařilo, zaslechl jsem zvonek. Kdo to mohl být? S povzdechnutím jsem se zvedl a natáhl se pro nejbližší mikinu, kterou jsem si na sebe následně natáhl a vyrazil pomalým krokem ke dveřím. 

Netušil jsem, koho jsem čekal, že uvidím, ale když jsem zahlédl dva známé obličeje, skoro se mi podlomila kolena. Jimin s Hoseokiem - dva lidi, které jsem tajně potřeboval právě v tu chvíli vidět, se na mě usmívali jako sluníčka a ve chvíli, kdy jsem otevřel, ke mně natáhli své paže. 

Jimin byl první, kdo si mě přitáhl do objetí tak pevného, že jsem si chvilku nebyl jistý, zda jsem mohl správně dýchat. "Co tu děláte?" vypadlo ze mě, než jsem jej také objal, zatímco on zavrtal svojí tvář do ohbí mého krku. "Je to pro tebe důležitý víkend," poznamenal Jimin tiše, na což mu Hobi jen přikývl a poté nás oba objal také. 

Přivřel jsem oči a nechal se unášet pocitem klidu, který mnou v tu chvíli prostoupil. Byl jsem... šťastný. Protože tu oba byli, objímali mě a já cítil tu náklonnost, kterou jsem dlouho necítil. Pevněji jsem je objal.

"Promiň, že jsem to Hobi-hyungovi řekl... ale chtěl jsem, aby věděl, že doopravdy potřebuješ podporu," dodal po chvíli Jimin, na což jsem jen zavrtěl hlavou. Vůbec mi to nevadilo. To jsem se mu snažil dát najevo pevným stisknutím jeho těla. Důležité pro mě bylo to, že tu byli a drželi mě. Nadechl jsem se jejich vůní a zavřel oči nechávaje cítit radost, na kterou jsem skoro už zapomněl. 

ᑎᗩIᗪE᙭_

----------