Death Calls My Name

68_160518

Jimin;

Nemohl jsem si pomoct a rozhlížel se po kupéčku, jako bych čekal, že odněkud vyskočí Hobi, na něhož jsem čekal. Vlak měl každou chvíli vyrazit a on mi neodpovídal posledních pět minut na zprávy. Nejistě jsem si poposedl a znovu se ujistil, že jsem mu poslal všechny podrobné zprávy o tom, v jaké části vlaku jsem vlastně seděl. 

Radostí jsem se skoro rozplakal, když se jeho úsměvavá tvář objevila. Vešel do kupé, jehož dveře za sebou následně zavřel a přivítal mě kouzelným úsměvem. Všiml jsem si, že měl také mimo jiné obarvené vlasy. Pousmál jsem se. 

Pak jsem se však naoko zamračil, když se posadil přede mě. Překvapeně mě pozoroval, když jsem si založil ruce na prsou. "Ani mě neobejmeš na přivítanou?" otázala jsem, snaže se zakrýt smích v hlase. Uchechtl se a postavil se, já jej hned po něm napodobuje. 

Bez dalších slov si mě přitáhl do hřejivého, pevného objetí, které jsem mu milerád oplatil. "Nevěděl jsem, jestli můžu," připustil se smíchem a já jen zavrtěl hlavou a nenápadně se nadechl jeho vůně. "Proč bys nemohl?" položil jsem mu řečnickou otázku s protočením očí předtím, než jsem se od něj odtáhl. Usmál jsem se na něj a znovu se posadil.

Hoseok se však posadil vedle mě, z čehož se mi rázem rozbušilo srdce. Odtrhl jsem od něj pohled a prohrábl si vlasy s hranou nonšalantností. Musel jsem se sakra ovládat. Hobi se líbil Yoongimu a on zase Hoseokiemu. Navzájem se k sobě hodili a já se do toho nemohl plést. Zavrtěl jsem hlavou a potlačil smutné povzdechnutí. 

Hyung na mě však poznal nejistotu, protože se jen chvíli na to zeptal: "Děje se něco Jimine?" Zněl ustaraně, ale já mu nemohl říct pravdu. "Jen jsem dnes moc nenaspal," přiznal jsem další pravdu, která mě trápila. Doopravdy jsem spal možná dvě hodiny, protože jsem nad andělsky vyhlížejícím chlapcem vedle sebe nemohl za boha přestat myslet. 

Koutkem oka jsem zahlédl, jak se Hoseok pohnul dál ode mě, z čehož mě zabolelo u srdce. To však rázem vyléčil následujícím činem. Pohybem dlaní mi naznačil, abych si položil svojí hlavu do jeho klína a položil se. "Jen se vyspi, vyspím tě, až budeme v Daegu," vysvětlil, když jsem se k tomu, co po mně chtěl, neměl. Povzdechl jsem si a vynadal si za to, že jsem nemohl odolat tomu pokušení, jemuž mě vystavil. 

Pohl jsem se a udělal přesně to, co mi nabídl. Temenem hlavy jsem se opřel o jeho stehna a jen ztěží potlačil slastný úsměv. Výhledem mi byla jeho smějící se tvář. Copak to nechápal? Že se líbil mě i Yoongi-hyungovi? Že nás pokoušel oba? Nebo nás oba bral jako dobré přátele a prostě pro nás chtěl to nejlepší? Vydechl jsem, abych se uvolnil a více se uvelebil. "Děkuju," šeptl jsem spokojeně, pootočil tvář a zavřel oči téměř okamžitě upadávaje do hlubokého spánku, zatímco se vlak pomalu rozjel ze stanice. 

ᑎᗩIᗪE᙭_

----------