Death Calls My Name

76_170518/180518

V prvním momentě jsem netušil, co dělat. Tělo zamrzlo na místě a mozek se ponořil do moře pocitů, kde jej strhávaly ty nejrůznější proudy. 

Když se však Yoongi pohnul, aby se oddálil, můj mozek mému tělu vyslal jasné instrukce - nesměl jsem jej pustit. Proto jsem jej uchopil za krkem a bokem a přitiskl jej k sobě, prohlubuje tím náš dosavadní polibek. Yoongiho jsem tímto činem lehce vylekal, poznal jsem to, když tiše vyjekl do mých rtů, ale neprotestoval. 

Po několika krátkých vteřinách jsem se však zavrtěl a já jej pustil. Měl jsem pocit, jako by pode mnou někdo podtrhl koberec a pak i zbytek půdy pod nohama. Plíce se marně snažily nálézt chybějící kyslík a v mysli vládlo vakuum. Nic takového jsem dosud nezažil. 

A Yoongi? S drobným úsměvem a rudnoucí tváři pohladil moji tvář, načež bez dalších slov opustil koupelnu, nechávaje mě tam stát naprosto omámeného. 

---

"Neboj Jimin-shi, napíšu ti jen co dorazím, věř mi," ujišťoval jsem snad posté mladšího, který si nervózně okusoval rty. Abych jej trochu uklidnil, položil jsem mu dlaň na rameno a jemně jej stiskl. Jimin ke mně zvedl tvář. V očích jsem zahlédl cit, který se přede mnou snažil okamžitě schovat. 

"Promiň... že jsem ti dal pusu," vypadlo z něj z čista jasna. Jeho pohled najednou ukazoval lítost a já si nemohl pomoct a objal jej. "Vím, že... máš rád Yoongiho a on zase tebe. Nevím, co to do mě vjelo, promiň hyung," pokračoval, ale sám mi objetí oplatil. Povzdechl jsem si a položil si bradu na jeho hlavu. "Já sám nevím, co cítím Jimine," přiznal jsem, mimoděk vzpomínaje na včerejší polibek.

Několik minut jsem byl zmatený a k tomu odolával touze rozeběhnout se za ním a zopakovat to. Jenže potom jsem si lehal na gauč vedle spícího Jimina, z jehož těla přímo křičelo, abych jej objal a já byl v koncích. Nevyznal jsem se v tom, co jsem cítil a rozhodně jsem na to právě v tuto chvíli přicházet nechtěl. 

Jimin mě naposledy pevně stiskl a odtáhl se. Spojil se mnou pohled a já poznal, že se mi snažil ze tváře vyčíst naprosto cokoliv. "Mám rád jeho, to ano, ale mám rád i tebe," vysoukal jsem ze sebe, jen aby mě přestal tolik pozorovat. Přišlo mi totiž, jako by ve mně četl jako v otevřené v knize. Ošil jsem se a rozhlédl se po nástupišti, kde se to začínalo hemžit lidmi. Vlak do Soulu jistě musel každou chvíli dorazit. "Nezlobím se, že jsi mi dal pusu. Jen se prosím ty nezlob na mě, že se teď ve svých citech nevyznám," dodal jsem. On jen zavrtěl hlavou. "Hobi - mám tě rád. Ale chápu tě. Hlavně si to pořádně rozmysli a vem si tolik času, kolik jen potřebuješ," poradil mi a já mu sám v tu chvíli chtěl dát pusu. Místo toho jsem se jen usmál a prohrábl mu vlasu. "Děkuju Jimine." 

ᑎᗩIᗪE᙭_

----------