Death Calls My Name

101_130618

Yoongi mě pozval, abych si s ním sedl na postel. Prý abych netrávil tento čas na zbytečně nepohodlném gauči. Učinil jsem, oč mě žádal a polykal všechny nejrůznější otázky, které jsem měl, jen abych Yoongiho nevyvedl z míry. 

"Jsem doopravdy brzy mrtvý," vydechl, když se položil zády na matraci a sledoval strop. Hrklo to ve mně, ale i tak jsem se položil vedle něj. "Co tím myslíš?" šeptl jsem smutným hlasem a pootočil k němu tvář. On se na mě však odmítl podívat a já spatřil několik málo slz kanoucí z jeho očí. "Před čtyřmi lety mi diagnostikovali smrtelnou chodobu, na kterou doteď nebyli schopní objevit lék," jal se vysvětlovat s několika málo zakoktáními. Vyjeveně jsem pootevřel ústa a pocítil ostré bodnutí u srdce, jenž s každou vteřinou bolelo více a více. 

První slza opustila mé slzné kanálky ve chvíli, kdy pokračoval: "Čtyři roky soustavně umírám a... a vím, že dalšího měsíce se už nedožiju." Jeho hlas byl prázdný. Jako by byl mrtvý už teď. Natáhl jsem se k němu a přitáhl si ho do náručí. V tu chvíli se jeho tělo roztřáslo pod náporem nových a mocných vzlyků, kterým jsem odpovídal vlastními. "Nejedu do Dánska kvůli vysoké - ale kvůli laboratoři, která tam je. Lékaři mě tam budou po smrti zkoumat a zkusí tím objevit protilátku," pokračoval bezmocně.

Můj mozek to jen těžko pobíral po sobě tak, jak to říkal. Ale všechno to začalo dávat smysl. Proto odmítal Hoseokieho. Proto se zdánlivě o nic nestaral a proto mohl přežívat bez toho, aby vydělával. 

"Když jste tu s Hobim byli, byl jsem v nemocnici," přiznal a pohl se, aby se více uvelebil v mém náručí. "Do té doby jsem měl naději, protože mi nasadili novou léčbu která působila slibně, ale... výsledky mluvily jasně. Nevyléčitelný," 

Poslední slovo nechal viset ve vzduchu jako lano pro oběšence. Zatnul jsem čelisti a pevněji jej chytil. "Hyung to nemyslíš vážně," promluvil jsem poprvé po dlouhé době. Začal jsem vrtět hlavou a nedokázal jej držet dost pevně. "Nemůžeš nám přece- Umřít," vzlykl jsem. Slovem umřít jsem se při tom skoro zadusil. Yoongi zavřel oči.

"Nevím, jestli se dožiju dalšího dne, natož týdne Jimin-shi. Proto jsem chtěl, abys přijel už dneska," vysvětlil místo toho a zabořil svoji tvář do mého krku. 

Marně jsem polykal vzlyky a snažil se zastavit neustávající vodopády slz. Nedokázal jsem ani nalézt slova, která by v této situaci měla vyznít. Chtěl jsem svého hyunga jen držet a nikdy ho už nepustit. 

Když se Yoongi začal odtahovat, začal jsem protestovat. Zastavil mě však svými slovy: "Postarej se o Hobiho prosím." Hoseokie... jím mi doslova sebral půdu pod nohama. "Neříkej mu- neříkej mu, že jsem mrtvý. Raději jej nech žít s nenávistí v srdci než aby kvůli mně truchlil," prosil mě dál. Měl jsem pocit, jako bych se dostal do záchvatu. Dlaně se mi roztřásly a mozek přestával správně fungovat. Ovšem jeho slovům jsem rozumněl. "Postarám Yoongi. Za nás oba," přislíbil jsem mezi škytáním a vzlykáním. Krk se mi samovolně stahoval a roztahoval. 

"Je to pro mě vysvobození Jimin-shi," špitl slabě a uplakaně. Poznal jsem na něm, že byl unavený. "Uvidím mámu... tatínka," pokračoval skoro v transu a já jej jenom poslouchal. Jeho oči se začaly zavírat. Usínal, byl jsem si tím jistý, protože jeho dech byl pravidelný. Poslouchal jsem jej do doby, než poklidně usnul v mém náručí a dokud jsem sám nepřestal plakat. 

ᑎᗩIᗪE᙭_

----------