Death Calls My Name

67_160518

Pozoroval jsem vybledlou a pomačkanou fotografii v mých zjizvených dlaních. Ticho pokoje mě neskutečně utlačovalo, ale snažil jsem se ten stísněný pocit ignorovat. Stejně jako jsem ignoroval slzy, které stékaly po mé tváři. 

Zítra to mělo být sedmnáct let, co moje maminka zemřela při ošklivé autonehodě. Byla to má vina. To pomyšlení mě zas a znovu udeřilo do žaludku jako železná pěst. Vyrazilo mi to dech a ztížilo polykání vzlyků. Neměl jsem jí tehdy volat. Kdyby se tehdy soustředila na jízdu a ne na můj panický záchvat a uplakaný hlas, nenabourala by. 

Mé slané slzy začaly zkapávat na mé šedé tričko, které na místech, kam dopadaly, barvily do tmavší barvy. Nesnažil jsem si je setřít. Nesnažil jsem se je zastavit. Tyhle pocity, mi stejně jako zbylé štěstí v životě patřilo. Pomalu jsem se zvedl z postele a donutil se uklidnit vlastní dech, aby se mi nezamotala hlava při náhlé změně tlaku. 

Několika vrtkavými kroky jsem došel do koupelny, ve které jsem otevřel skříňku za zrcadlem, visícím nad umyvadlem. Musel jsem si stoupnout na špičky a značně tím ohrozit svůj život, jelikož má stabilita se v tu chvíli stala velmi nejistou, abych dosáhl na poličku posazenou nejvýše. Prsty jsem odstrčil krém na obličej a za ním nalezl zubem času poznamenanou taštičku, jež jsem uchopil do roztřesených prstů a sundal ji.

V ní se uschovávala má jediná naděje. Musel jsem se pousmát, když mi při tom slově vyvstanul před očima obličej Hoseokieho. Ten tam rozhodně nebyl schovaný. Ne, uvnitř taštičky se ukrývala naděje zcela jiného druhu. Byla chladná, ostrá a precizní. Uchopil jsem zip a taštičku otevřel. Z jejího nitra se na mě vyzývavě zalesklo několik druhů žiletek, které jsem tak nějak sbíral. Vytáhl jsem první, která mě uchvátila a přetočil ji mezi prsty, prohlížeje si jí ze všech stran.

Možná, kdyby tu byl Hoseokie, bych to neudělal. Možná, kdyby přijel a objal by mě, nemusel bych to dělat. Ale nebyl tu. Jel pryč stejně tak, jako Jimin, který skoro jako by zapomněl na to, co bylo vlastně za den. Vzlykl jsem a nejistě se posadil na roh vany, aniž bych spustil zrak z ostré břitvy železné spásy. 

Ruce jsem měl zjizvené na první pohled a ani jsem se to nesnažil skrývat. Hobi mi na to nic neřekl a já netušil, jeslti mu za to děkovat, nebo ne. Hoseoka jsem vyhnal se zamračením z hlavy a přiložil si břitvu k nedokonalé kůži. Přitlačil jsem na ní a pohnul dlaní tak, aby způsobila šrám, který lidské oko dod doby, než se z něj vyvalily první kapky krve, nezahlédlo. Fascinovaně jsem sledoval rudou kapalinu a nechal se unášet kovovou vůní, jež se rozlinula po koupelně. A poté jsem to zopakoval. Poté znovu a znovu, dokud jsem se nedostal do mně tak známého transu, v němž jsem byl naprosto necitlivý vůči okolnímu světu. 

ᑎᗩIᗪE᙭_

----------