Death Calls My Name

57_100518

"Ne," promluvil jsem rázně, když se již potřetí Yoongi ptal, jestli si nechci pustit horor. "Proč ne? Vždyť je to zábava," snažil se mě přesvědčit, ale já jsem se na něj jen zadíval a vykulil oči. "Zábava? Tebe baví se lekat a bát se jít večer sám na záchod? Mně teda ne," ohradil jsem se. Bylo už skoro devět večer a my s Yoongim úspěšně celý den strávili u televize a nezdravého jídla. Cítil jsem se, jako bych přibral minimálně pět kilo. 

"Nebuď tak dramatický... vždyť snad víš, že horory nejsou reálný a že se není čeho bát," uklidňoval mě a já se uchechtl. "Já nechápu, jak mohlo někoho napadnout, že natočit horor je dobrý nápad," zamumlal jsem a stále jsem odmítal si horor pustit. Nesnášel jsem je a odmítal jsem je. "Hobiiii," zamručel a opřel se hlavou o moje rameno, prosebně koukaje na mojí tvář. Pozvedl jsem jedno obočí nad jeho rozkošným chováním. "To se jich vážně tolik bojíš? Já tě před nima klidně ochráním," navrhl a já stále skálopevně rozhodnut, že si ho nepustím, zavrtěl hlavou. "A co když ti dovolím potom spát u mě v posteli?" Navrhl a já jsem se zastavil a zamyslel se.

-

Nemohl jsem usnout. Už nikdy, ale doopravdy nikdy, ani kdybych za to měl dostat zaplaceno, se nepodívám na žádný horor a už rozhodně ne před spaním. Hyung vedle mě poklidně spal, zády ke mně a já jsem se odmítal podívat někam jinam, než na jeho záda. Jak ho mohlo napadnout pustit si takto večer horor se zombie tématikou a s ještě hlasitějšími lekačkami? 

Naštvaně jsem zamručel a nenápadně se přisunul blíže k hyungovi, který nevypadal, že by s ním děsivý film jakkoliv otřásl. 

Vyjekl jsem, když jsem slyšel podivné zvuky z koupelny. Prudce jsem se otočil a omylem tím narazil do Yoongiho, kterého jsem tím vzbudil. "Sakra Hobi, co je?" křikl po mně tlumeně a já se na něj naštvaně otočil. "Někdo je v koupelně, asi nějaká zombie," šeptl jsem, snaže se co nejméně dát najevo to, jak jsem se bál. Protočil očima a opět si lehl, tentokrát tváři ke mně. 

"To se tam ani nepůjdeš podívat, co se tam stalo? Vždyť nás může ta potvora sežrat ve spánku," mluvil jsem naprosto vážně a bylo mi jasné, že jsem byl bledý. Yoongi se uchechtl. "Tak nás sežere... na něco umřít musíš Hobi," "Nedělej si ze mě legraci," sykl jsem po něm a založil si ruce na prsou, stále sedě na pohodlné a velké posteli. "Hyung prosím," zaprosil jsem jej. Doopravdy jsem z toho neměl dobrý pocit. I kdyby tam nebyl žádný zombie, mohl tam být napřiklad jiný vrah nebo zloděj. Yoongi podrážděně zavrčel, ale zvedl se, braje do ruky mobil, načež zapnul svítilnu a vydal se do koupelny. Čekal jsem, že se ozve křik a zvuk souboje, ale dočkal jsem se jenom ticha. Po chvíli se Yoongi vrátil a já se na něj tázavě zahleděl. "Jen mi spadl kelímek s kartáčkem na zuby a pastou... nechal jsem otevřené okno a byl průvan," vysvětlil a já si oddechl.

S úlevným úsměvem jsem se lehl zpět a otočil se na Yoongiho, který si lehl jen několik centimetrů ode mě. "Děkuju, Yoongi-shi," poděkoval jsem a usmál jsem se. On se uchechtl a jeho dech mě zašimral na tváři. Nevědomky jsem sklouzl pohledem na jeho na první pohled jemné a sladké rty. Naše tváře si byly najednou neuvěřitelně a nebezpečně blízko.

ᑎᗩIᗪE᙭_

----------