100_130618

784 113 17
                                    

Jimin;

Byl jsem nervózní a žaludek se mi nepříjemně svíral díky šoatnému pocitu, který mi proudil v krkvi. Yoongi se takto nechoval. Nikdy mě o něco nežádal, když se mi to nehodilo. Nikdy se na nic neptal dvakrát. A to mě zarazilo a nakonec donutilo k tomu, abych vyběhl z bytu jen s nejnutnějšími věcmi, abych stihl první vlak jedoucí fo Daegu. 

Naštěstí jsem jej stihl s pětiminutovou rezervou, a tak jsem seděl v poloprázném kupé a vydýchával jsem běh skoro na atletické úrovni, jenž jsem kvůli tomu podstoupil. 

Něco se dělo. A to něco muselo být hodně špatné, protože má intuice bila na poplach. Poposedl jsem si a ošil se. Muselo to mít co dělat s Yoongiho náhlým zmizením v den, kdy jsme jej s Hobim navšívili. Nedivil bych se, kdyby ta věc měla prsty i v tom proklatém Dánsku.

-

Se zatajeným dechem jsem čekal na chodbě před Yoongiho bytem, zatímco jsem si okousával nehty ze vší té nervozity. Po celou cestu vlakem jsem se nedokázal uklidnit a neustále jsem měl před očima Yoongiho.

Když otevřel, musel jsem se hodně držet, aby se mi nepodlomila kolena. Jak dlouho to bylo, co jsme tady byli s Hoseokiem? Yoongi se za tu dobu stihl neskutečně změnit.

Přišlo mi, jako kdyby zhubl snad deset kilo. Tvářě měl bledé a propadlé. Pod očima dominovaly obrovské kruhy a v očích samotných postrádal veškerý cit či pocity. Jeho vlasy byly rozcuchané a mastné. "Hyung," dostal jsem ze sebe přiškrceným hlasem. Byl sotva poloviční!

"Pojď dál Jimine," pozval mě mrtvolným hlasem a ustoupil ode dveří tak, abych mohl vejít dovnitř. Opravdu se mi přestávalo líbit to, co se právě dělo.  


ᑎᗩIᗪE᙭_

----------

Death Calls My NameKde žijí příběhy. Začni objevovat