D.A.N.G.E.R.O.U.S.- IN LOVE GAME | j.jk

12-díl

„Je tu doopravdy pěkně."Věnovala jsem mu usměv.

„To ano."Usměv mi opětoval.

Pravě jsme se nacházeli v přírodovědném muzeum,sál s dioramatama předchůdcí člověka.Zrovna jsme si prověřovali 1,7 milionu let staré kostry takzvaného chlapce z Turkany a různé exempláře.

„Jak je možné že je ta kostra stará 1,7 milionu."Zamračil se,musela jsem se zasmát.Vypadal komicky.

„Proto je to muzeum ne ?."Odvětila jsem se smíchem.

Prohlédly jsme si už sály s minerály a drahokamy,sál s meteority,pak další sály se zkamenělinami neboli plazopánvými dinosauri.

„Věděla jsi že Brantops byl vyhynulý savec vzdáleně příbuzný koňum a nosorožcům ?."Řekl vážně,měla jsem co dělat abych se nerozesmála.

„Ano,žil před třiceti-pěti miliony let na území dnešní Jížní Dakoty."Řekla jsem stejně važně jako on.

„Za povšimnutí stojí jeho neobvyklý pár rohů."Zašeptal hystericky.Nevydržela jsem to a rozesmála se,chvíly se na mě díval a pak se rozesmál taky.

Strávily jsme tu spolu skoro tři hodinky.Ráno jsem vstala,když mi napsal nedokázala jsem ho odmítnout.

„Netušil jsem že tady budou až tak zajimavý věci."Ušklebil se.

„Já ti to řikala."Zasmála jsem se.

Prohlížely jsme si další sál.

„Bolej mě už nohy."Přiznala jsem.

„No vypadá to že jsme už všechno prohlídly."Usmál se.

„Vton případě pojďme."Usměv jsem mu opětovali.

Oba dva jsme se tedy vydali ven,kde měl zaparkované auto.Dnešek byl vážně úžasný,nasmála jsem se a to hodně.

„Zvu tě na zmrzku."Zasmál se.

„Uhm...beru."

Po nějaké hodince zastavil,a zaparkoval auto.Spolu jsme si to mířily do cukrálny kde jsme si objednali pohár který nám hned přinesly a posadily se.

„Máš rádá šmolouvou?."Usmál se.

„Ano,mám."Usměv jsem mu opětovala.V ten moment mě ale popadl divný pocit.Jako kdyby se tohle už někdy stalo.Podívala jsem se na něho,a zamračila se.Tohle mi bylo tak povědomý.

„Stalo se něco?."Nadzvedl obočí.

„Né,to nic."Odvětila jsem.Už bláznim.

„Jsi si jistá ?."

Zadívala jsem se mu do očí,strašně mi někoho připomínal.

„Jsem."

„Dnes je pěkně."Změnil tému,za co jsem byla ráda.

„To ano."

„Máš ráda dešť?."Zeptal se.

„Miluji dešť."Přiznala jsem.

„Dešť je fajn."Komentoval.

Trochu jsem znervozněla když se mi díval na zápěstí,kde jsem měla vyrité nějaké jizvy.Problem je ten že jsi nepamatuji jak jsem knim přišla.

„Co se ti stalo ?."Nadzvedl obočí.A je to tady,co mu mám říct.

„Dlouhý přiběh."Falešně jsem se usmála,nechci před nim vypadat jako uplně neschopná holka která neví nic o svojím životě.

„Rád jsi ho vyslechnu."Sladce se usmál.

„Já...."Zasekla jsem se u prvního slova.

Pohladil mě po ruce,a znovu se usmál.Už jsem říkala že má krasný usměv ? Protože ho doopravdy má.

„Nemusíš mi lhát,řikala si předci že si měla autonehodu a já to chápu dej tomu čas a paměť se ti vrátí.Ale nelži mi zbytečně,mě věřit můžeš."

S překvapeným pohledem jsem se na něho dívala.Nebudu lhát,ale vytvořilo mi to usměv na tváři.Byl tak milý,a ještě víc rozkošnější když se usmál.Na první pohled působí tak chladně a nebezpečně či agresivně.Přitom tomu je jinak.

„Děkuji."

„Měla bych už jít,potřebuji si ještě něco vyřídit."Dodala jsem.

„Dobře,odvezu tě."

Nasedli jsme do jeho auta,a on se rozjel.Netěšila jsem se moc domů,ale musela jsem kvůli mamce.Která přichystala setkaní s jejíma kamarádkama a já se toho samozřejmě musela zůčastnin taky.Asi po hodince a půl jsme se blížily k mému domu.Nechtěla jsem aby ho semnou někdo viděl.

„Tady mužeš vystoupit,dojdu ten kousek."Usmála jsem se.Kývl na souhlas a zastavil tedy auto.

„Děkuji ti za krasný den?."Dodala jsem.

„To já ti děkuji."Usměv mi opětoval.

„Dlouho jsem se takhle nenasmála."

„To já taky."Odvětil.

„Tak se měj."Naposledy jsem mu věnovala usměv.Nechápala jsem však když jemu úsměv z tváře zmizel.Teď vypadal jinak...jako kdyby ho něco štvalo a zároveň mrzelo.

„Ty taky."Zamumlal.

Kývla jsem tedy na souhlas,a vystoupila z auta.Naposledy jsem mu zamávala a šla tedy domů.Cestou jsem pořád myslela na něho.Nikdy mi s nikdy nebylo tak příjemně,proč tohle necítim s Jacksonem.Mám pocit jako kdybych ho už znala,nechápu to.

***

Zatnul jsem pěst a povzdechl jsi.Prohrábl jsem si vlasy a zadíval se na místo kde předchvíly seděla.Měl jsem vztek a zároveň byl smutný z toho všeho.Proč mám sakra v životě tolik překážek,když se rozhodu žít konečně v klidu nejde to vždycky se něco pokazí.Tak strašně bych jí chtěl objat,říct jí jak mi chyběla.Jenže nejde to...musím vydržet.Nesmím jí ztratit po druhé.