D.A.N.G.E.R.O.U.S.- IN LOVE GAME | j.jk

18-díl

„Tak tohle mě dostalo." Smála se pořád dokola. Rozesmálo to i mě, ležel jsem vedle Marcuse zatím co Diana seděla vedle něho a dělala různé ksichty aby ho rozesmála. Celou dobu se jen směje a směje.

„Teď sleduj jak ho smích přejde." Zasmála se znovu.

„Miluju tě." Zašeptala mu. Sledoval jsem jeho tvář a musel se začít smát když zvážněl a začal se na ní mračit. Něco za žvástal, jako kdyby jí rozuměl.

Podívala se na mě s úšklebkem na tváři.

„Miluju tě." Tentokrát se usmála na mě. Podíval jsem se za sebe a pak znovu na ní a zamračil se.

„Jo, celej táta." Vyhrkla a začala se smát.

„Ty jsi vážně blbá." 

Sáhl jsem malému na čelíčko jestli nemá náhodou znova teploty. Sice vypadal líp než včera, no stejně. Včera jenom plakal, a plakal. Dnes se už směje snad ho to přešlo.

Mezitím co ho zaujali její vlasy se kterými si hrál, jsem šel zavřít okno které bylo otevřené. A znovu si sedl na postel.

„Taky bych chtěla takové malé miminko." Usmála se.

„Vždyť ho předci můžeš mít." Mykl jsem ramenami.

„To ano, bohužel mám strach." Zamumlala.

„Z čeho?." Nadzvedl jsem obočí.

„Z prvního a toho nejdůležitějšího kroku." Ušklebila se.

Nevěděl jsem co jí na to mám říct.

„A to všechno díky tomu hajzlovi." Zavrčela.

Neměl jsem co říct,to samé jsem provedl já Tiffany.

„Jenže ty...tebe měnily drogy." Odvětila, jako kdyby mi četla myšlenky.

„Je pravda že pak je těžké se ovládat." Povzdechl jsem si.

„Já vím, sama jsem si tím prošla." Kývla na souhlas. Nechápavě jsem se na ní podíval.

„Myslíš si že ty dívky které tam drží by dělali z vlastní vůle takové věci, kdepak nejdřív jim píchá návykové látky časem si na to zvyknou a nemůžou bez toho žít. Pokud udělají to co on chce, dostanou svojí dávku."

„Je jim jedno jak s nima ostatní zachází, jestli se jedná o sex či né . Udělají všechno, jen aby dostali svojí dávku." Dodala.

„Vždyť sám víš jaké to je, když si nedáš svojí dávku. Všechno je pak špatné, tvá hlava bolí, celé tvé tělo dostane křeče. Je to návyk, svinstvo." Podívala se mi do očí.

„Použily to i na tebe?." Otázal jsem se.

„Dvakrát či třikrát ale bolelo to míň, nevnímala jsem to že mě ten kretén znásilňuje." Utřela si neposlušnou slzu.

Moc dobře jsem věděl o čem mluví, kdo jiný by to měl znát líp než já. Prožil jsem si to, dlouhé roky jsem si to svinstvo nechával líbit. Ano sice vidíte věci jinak, všechno je lepší jenže mění vás to, pomalu a jistě ničí. Ani nevím jak jsem přestal, přišlo to tak rychle. Ano bolest neustoupila, jenže nedonutilo mě to k tomu abych si to znovu píchl do těla. Dá se to vydržet, když máte pro co, a uvědomíte si že je na světě někdo koho ztratit nechcete. Bolí to, začátky jsou vždycky nejhorší ale postupem bolest ustoupí.

„Kdy si s tím přestal?." Nadzvedla obočí.

„Víš že nevím, vzpomínám si jen na jeden den kdy byla Tiffany v nemocnici a já tam s ní nemohl být. Ten den jsem musel odejít a nechat tam jednoho kreténa který se o ní snažil dlouho. Nemohl jsem být s ní a se svým dítětem, nevěděl jsem žádné detaily o tom jak jí je. A musel odejít jen abych jí neublížil. V ten den jsem přestal."

Zaraženě jsem se díval na zavřené dveře, v ten den mi bylo neuvěřitelně divně. Sám sebe jsem nesnášel, nesnášel jsem se za to co dělám jaký jsem. Vždyť právě kvůli mě je teď tam kde být neměla, kvůli mě si toho prožila hodně. Tak strašně jsem se za to nenáviděl, avšak má posedlost byla větší. Přesně byl jsem ní posedlý a kdo ví možná stále jsem. Co by bylo kdyby malý nebyl, o tom jsem nikdy nepřemýšlel jedno jsem ale věděl. A to je to že bych se jí nikdy nevzdal a nikdy nevzdám.

***

„Emily mám toho dost! Řekl jsem ti jednou že se nebudeš stýkat s někym koho neznám!." Znovu na mě křičel můj otec. Povzdechla jsem si a podívala se mu do očí.

„Nebudu tě poslouchat, budu si dělat co chci." Mykla jsem ramenami. Vykulila jsem oči když napřáhl svojí ruku čekala jsem bolest na tváři avšak bolest mé hlavy si upoutala větší pozornost. Chytla jsem se za hlavu a zavřela oči. Probíhal mi hlavou hrubý a stále stejný hlas opakujíc veškeré nadávky na mou osobnost. Špatně se mi dýchalo v hlavě se mi přemítal stále stejná chvíle. 

„Jseš moje rozumíš?!." 

Řev který se mi v hlavě neustále promítal.

Znovu ten hlas.

„Tentokrát jsi podkopla první ty mě." 

Z očí mi tekly slzy a já ničemu nerozuměla, bylo mi tak strašně divně. Podívala jsem se na otce který se na mě vyděšeně díval, otočila jsem se a rozutíkala do pokoje. Lehla jsem si a rozbrečela se ještě víc, najednou mi bylo všechno cizí jako kdybych to tu nikdy neviděla. 

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, nejspíš už blázním. Vzpomněla jsem sj na jeho slova říkajíc že nepatřím do tohoto světa. Možná měl pravdu, a možná jenom bláznim.

Podívala jsem se na svoje ruce a prohlížela si jizvy které jsem na nich měla. Musim zjistit proč je mám, proč se mi zničeho nic promítají nějaké chvíle které si vůbec nepamatuji, proč mám pocit jako kdybych opustila něco svého, a hlavně musim zjistit co s tím má společného Jungkook.