D.A.N.G.E.R.O.U.S.- IN LOVE GAME | j.jk

23-díl

Zatnula jsem pěst, a zadržela slzy. Jakmile jsem ho tam uviděla stát, chtěla jsem se rozeběhnout a pevně ho obejmout. Říct mu jak ho strašně miluju. Jenže to nešlo. Dívali jsme se jeden druhému do očí, sklopila jsem pohled a otočila se. Šla jsem do kabinky, kde jsem se posadila na židličku a začala potichu plakat. Znovu je to tady, tak strašně mi chyběl i když jsem si to nechtěla připustit. Strašně moc mi chyběl.

„Zlato jsi v pořádku?." Otázala se mě přes závěs kabinky máma. Utřela jsem si slzy a zhluboka se nadechla.

„Jsem v pohodě, převlékám se." Odvětila jsem.

Sundala jsem ze sebe bílé princeznovské šaty a oblékla si věci které jsem měla na sebe. Ty šaty byli nadherné, tak moc. Bohužel pro mě byli jen zklamání.

Vyšla jsem ven z kabinky a falešně se usmála.

„Sednou ti skvěle, jsi v nich jako princezna." Usmál se Jackson.

„Děkuju...pojďme už prosím, jsem docela unavená." Řekla jsem.

„Dobře zlato." Usmála se máma.

„Já si bohužel musím něco vyřídit, večer jsem ale zpátky." Usmál se na mě Jackson, a věnoval mi polibek na čelo.

„Dobře." Kývla jsem na souhlas.

Ještě že jsem tu byla ze svojím autem, mamka se rozhodla vydat ještě do obchodu takže jsem se sama vydala domů. Bohužel tam se mi moc nechtělo, musela jsem se zastavit na benzínce když mi docházel plyn.

Natankovala jsem, a šla zaplatit. Pohledem jsem se zastavila na ženě která se držela za své velké bříško. Nevypadala moc dobře, zhluboka dýchala a opírala se o zábradlí. Zamířila jsem tedy k ní.

„Jste v pořádku?." Otázala jsem se jí.

„Já...já.." Sotva popadala dech, docela jsem se lekla. Co mám teď dělat.

„Není mi dobře." Odvětila.

„Zavedu vás k doktorovi." Vyhrkla jsem.

„Kdyby jste byla tak hodná, moc děkuju." Křivě se usmála, ale po chvilce se na její tváři znovu ukázala bolestná grimasa.

Pomalu jsem jí chytla za loket, a vydala se s ní do mého auta. Opatrně se posadila a zhluboka dýchala. Rychle jsem si nasedla do auta, a nastartovala auto.

„V jakém měsíci jste?." Otázala jsem se.

„Sedmém, je normální že mám křeče no někdy jsou dost komlikované, nečekala jsem že mě chytnou zrovna teď."

Kývla jsem na souhlas. Chudák, v sedmém měsíci by se měla obzvlášť hlídat. Je to nebezpečné jak pro ní tak pro děťátko.

Mezitím co jsem řídila, zavolala svému manželovi kterému musela snad patnáckrát vysvětlovat že nejde rodit a že jí ani nepraskla voda jen má křeče.

Podívala jsem se do zrcádka, a uviděla její bolestné grimasy. Byla jsem ráda a nejspíš i ona když jsem konečně zaparkovala před nemocnicí a pomalým krokem jí pomohla jít do budovy. Kde si jí i hned převzali dokroři, hned poté došel její manžel který šel také dovnitř za ní, byla jsem zvědavá proto jsem tam taky zůstala. Doufám že bude vše v pořádku.

„Jak jí je?." Otázala jsem se jejího manžela který právě vyšel.

„Je v pořádku, byli to větší komplikace než kdy jindy ale je v pořádku. Moc vám děkuju." Usmál se.

„Nemáte za co." Usměv jsem mu opětovala.

„Hlavně že se jí nic nestalo ani děťátatku ne." Dodala jsem.

„To ano, díky bohu se nic nestalo ani mé manželce ani mému klučinovi." Odvětil.

„Bude to kluk?." Otázala jsem se s usměvem.

„Ano, líp řečeno Marcus." Zasmál se, v tu chvíly jsem zamrzla na místě. Nevím přesně proč, ale tohle jméno které vyslovil ve mě vzbuzovali dost silné pocity. Hlava se mi znovu začala točit.

„To je krásné, přeju vám i vaší ženě a děťátku hodně štěstí, budu muset jít tak se mějte." Vyhrkla jsem ze sebe, naposledy se usmála a vyběhla z nemocnice ven. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a nachvíly zavřela oči. V hlavě mi neuvěřitelně pískalo, a já nevěděla proč. Chytla jsem se za hlavu, a povzdechla jsi

„Co se to sakra děje?."

***

„Počkat ty jsi to myslel važně?." Otázala se mě po několikáté Diana. Sedl jsem si na sedačku, a kyvl na souhlas. Neměl jsem náladu nic rozebírat nebo vysvětlovat. V hlavě jsem měl jenom jedno, já o ní přišel. Tohle přece vždycky chtěla, mít život bez toho abych byl součástí v něm. Ubližoval jsem jí tak moc, a nakonec jí stejně ztratil.

Přivlasňoval jsem si jí jako nějakou věc...a přitom jí tím tak ubližoval. Jak by mohla být s někým jako jsem já, vždyť pokaždé co by se na mě podívala hnusil bych se jí víc a víc. Přišla kvůli mě o svůj šťastný život, přišla kvůli mě o rodiče. Kvůli mě ztratila rozum, kvůli mě můj vlastní syn neví kdo je jeho matka. Tak strašně jsem si jí přivlastňoval, a nakonec ztratil. Ubližoval jsem jí...tak moc a teď když ztratila rozum..mohla začít nový život. Ne, nemohla protože jsem sobecký kreten.

„Chceš o tom mluvit?." Povzdechla jsi.

„Ty jsi jí tam viděl viď?."

„Vypadala šťastně." Zamumlal jsem.

Popravdě mě to štvalo i teď, štvalo mě že je šťastná beze mě. Sobecký kreten.

„Proč to vzdáváš, nevěřim že ses jí pravě vzdal."

„A co mám dělat, ona..je šťastná beze mě. A mě chybí Marcus už mě to nebaví." Promnul jsem si oči.

„Jak jsi to myslel...tím že jsi mě vezmeš?." Otázala se.

„Řikala jsi že ti tak dá pokoj, zasloužíš jsi být šťastná vezmu si tě a pak..mužeme když tak požádat o rozchod to ale necháme na jindy."

„No..a co Tiffany?."

Podíval jsem se jí do očí a sklopil pohled.

„Já se snažil..no..marně."

„Já..já..mrzí mě to." Křivě se usmála.

„Není vždycky všechno podle naších představ." Promnul jsem si spánek.

„Co se teď bude dít dál..." Zašeptala se skloněnou hlavou.

„Vezmu si tě tady.. pak odjedeme do Soulu kde můžeš být konečně šťastná a já zas konečně ze svým synem." Mykl jsem ramenami.

„Dobře.." Kývla na souhlas.

Nic není podle naších představ, snažil jsem si jí udržet jak po zlém tak po dobrém. Hold to nejde.